- 26.4.2026
Článek 5 Severoatlantické smlouvy bývá často vnímán jako symbol jednoty. Události z 11. září 2001 však ukázaly, že nejde pouze o deklaraci, ale o závazek, který může být skutečně naplněn. Teroristické útoky proti Spojeným státům (útoky z 11. září 2001) se staly zlomovým okamžikem nejen pro samotné USA, ale i pro celou NATO. Poprvé v historii Aliance došlo k aktivaci článku 5 Severoatlantická smlouva, který stanovuje, že útok proti jednomu spojenci je útokem proti všem.
Již den po útocích, 12. září 2001, se Severoatlantická rada shodla, že pokud bude potvrzeno, že útok byl veden ze zahraničí, bude považován za případ spadající pod článek 5. Po vyhodnocení dostupných informací bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Aliance tak jasně ukázala, že kolektivní obrana se nevztahuje pouze na konvenční vojenské útoky mezi státy, ale i na nové formy hrozeb, včetně mezinárodního terorismu. Tento moment byl zásadní i z pohledu strategické komunikace – NATO tím vyslalo jednoznačný signál, že jeho závazky jsou platné bez ohledu na charakter hrozby.
Od politického rozhodnutí k reálným krokům
Aktivace článku 5 nebyla cílem sama o sobě. Byla začátkem konkrétních opatření, kterými spojenci podpořili Spojené státy. NATO přijalo soubor kroků, které zahrnovaly posílení sdílení zpravodajských informací, zvýšení bezpečnostních opatření na území členských států i přímou vojenskou podporu. Jedním z nejviditelnějších opatření byla operace NATO na ochranu vzdušného prostoru Spojených států, kdy alianční letouny včasné výstrahy AWACS pomáhaly zabezpečit americké nebe.
Dalším krokem byla námořní operace ve Středozemním moři zaměřená na boj proti terorismu a ochranu důležitých námořních tras. Tyto aktivity ukázaly, že kolektivní obrana není o jednorázovém aktu, ale o dlouhodobé koordinované reakci, která kombinuje vojenské i nevojenské nástroje. NATO tak převedlo princip solidarity do konkrétní praxe a potvrdilo svou schopnost reagovat i na komplexní bezpečnostní výzvy.
Z pohledu dneška má tato zkušenost zásadní význam. Ukazuje, že článek 5 není automatickým scénářem jediné vojenské reakce, ale rámcem, který umožňuje spojencům jednat společně a přizpůsobit svou odpověď konkrétní situaci. Zároveň potvrzuje, že síla Aliance stojí na důvěře a ochotě jednat – nejen ve prospěch vlastního státu, ale i ve prospěch celku.
Pro Pozemní síly Armády České republiky je tento historický moment připomínkou, že kolektivní obrana není abstraktní princip. Je to závazek, který může být kdykoliv uveden do praxe. Připravenost, výcvik a schopnost spolupracovat se spojenci tak nejsou jen součástí každodenní služby. Jsou klíčovým předpokladem pro to, aby byl článek 5 věrohodný i do budoucna.
Autor. mjr. Richard Maňásek, zdroj: NATO.int
