- 26.3.2026
Dne 26. března si připomínáme narození divizního generála Vojtěcha Borise Luži, jedné z nejvýraznějších osobností československé vojenské historie a protinacistického odboje. Muže, jehož jméno dnes nese Velitelství pozemních sil. Jeho životní příběh je příběhem odvahy, služby vlasti, vysoké vojenské odbornosti i osobní oběti v zápasu za svobodu.
Od haličské fronty k československým legiím
Vojtěch Boris Luža se narodil 26. března 1891 v Uherském Brodě jako prvorozený syn Václava Luži a Julie Lužové, rozené Holáskové. Po studiích na uherskobrodské reálce nastoupil roku 1909 na Českou vysokou školu technickou v Brně, kde studoval elektrotechniku. Jeho civilní dráhu však přerušilo vypuknutí první světové války.
Na počátku srpna 1914 narukoval k c. a k. pěšímu pluku č. 35 v Plzni a brzy odešel na haličskou frontu. V srpnu 1915 padl do ruského zajetí. Právě tato zkušenost se stala zásadním zlomem jeho dalšího životního směřování. V dubnu 1916 vstoupil do 1. srbské dobrovolnické divize, s níž bojoval proti německé armádě v Dobrudži a Besarábii. Později požádal o převedení k československým legiím v Rusku a v lednu 1917 byl zařazen ke 2. československému střeleckému pluku.
V jeho řadách prodělal nejvýznamnější bojové operace československých legionářů. Zúčastnil se bitvy u Zborova, bojů při ústupu z Ukrajiny i střetů s bolševiky u Marianovky, Kazaně, Čeljabinsku, Trojicka a na dalších místech. Do vlasti se vrátil až v dubnu 1920 jako zkušený důstojník, který prošel těžkými válečnými zkouškami a prokázal mimořádné velitelské schopnosti.
Vzestup vojenské kariéry a vrchol služby republice
Po návratu do svobodného Československa byl Luža povolán do III. kursu generálního štábu v Praze. Následně pokračoval ve studiu na Válečné škole, které úspěšně završil v roce 1923. Jeho schopnosti, rozhled a odborná úroveň jej rychle zařadily mezi nejperspektivnější důstojníky meziválečné československé armády.
Byl přidělen k operačnímu oddělení Hlavního štábu a již od 1. ledna 1924 stanul v jeho čele. V dalších letech zastával řadu významných velitelských i pedagogických funkcí. V prosinci 1929 převzal velení 1. horské pěší brigády v Ružomberku. Později působil jako profesor kursu pro vyšší velitele a jeho pedagogická a odborná činnost pokračovala i na prestižní pražské Válečné škole. Zkušenosti si rozšířil také studiem na pařížské École Supérieure de Guerre. V roce 1932 se stal velitelem pražské Válečné školy, tedy jedné z nejvýznamnějších institucí pro přípravu vyšších důstojníků.
Další kariérní postup potvrdil jeho mimořádné postavení v armádě. V listopadu 1935 byl vybrán do funkce velitele IV. sboru v Olomouci. O dva roky později dosáhl vrcholu aktivní vojenské služby, když se stal zemským vojenským velitelem v Brně. V době branné pohotovosti státu v září 1938 stanul v čele II. armády, jejímž úkolem bylo bránit severní Moravu před nepřátelským útokem. Místo boje však přišlo přijetí mnichovského diktátu a kapitulace, která znamenala hluboké osobní i profesní otřesení.
Odboj, Rada tří a smrt na Vysočině
Po okupaci českých zemí a rozpuštění československé armády byl Luža sice ještě jmenován zástupcem zemského přednosty technické služby pro Moravu na Zemském úřadu v Brně, ale už po roce odešel do výslužby. Ve skutečnosti se však naplno věnoval odboji, do něhož se zapojil již od prvních dnů okupace. Spolupracoval mimo jiné s generálem Aloisem Eliášem. Po jeho zatčení v den příjezdu Reinharda Heydricha do Prahy přešel Luža do ilegality a unikl tak zatčení i pravděpodobné smrti.
Na podzim 1942 navázal spojení s dalšími významnými představiteli odboje a v lednu 1943 se podílel na formování nové ilegální struktury, která se postupně ustavila jako Rada tří. Ta navázala na zničené organizace Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme a představovala jednu z nejvýznamnějších domácích odbojových sítí na území protektorátu. Lužova činnost zasahovala velkou část Moravy a gestapo jej považovalo za mimořádně nebezpečného protivníka.
V srpnu 1944 se přesunul z Vysočiny do Babic u Říčan, aby byl v závěrečné fázi války blíže Praze. Když však přišla vlna zatýkání, rozhodl se vrátit zpět na Vysočinu. Spolu se svým pobočníkem, poručíkem pěchoty Josefem Korešem, se 2. října 1944 v hustém dešti dostal do obce Hřiště nedaleko Přibyslavi. Oba byli promoklí, vyčerpaní a potřebovali odpočinek. Právě tam je zastihla tragédie.
Do hostince, kde se ukryli, vstoupili četníci a vyzvali oba muže, aby se vzdali. Následovala střelba. Generál Luža byl při přestřelce smrtelně zasažen. Josef Koreš se ještě pokusil ustoupit ven z budovy, avšak i on byl raněn. Když poznal, že nemá naději uniknout, zvolil smrt vlastní rukou. Podle vzpomínek tehdy zazněla jeho silná a dodnes mrazivá slova: že nikdy nevěřil, že Čech může zastřelit Čecha, ale že budou pomstěni.
Ještě téhož večera dorazilo na místo gestapo, které odvezlo osobní věci, doklady i zbraně obou padlých. Těla generála Luži a poručíka Koreše byla na příkaz gestapa převezena do brněnského krematoria, kde byla spálena. Jejich popel byl vysypán na neznámém místě.
Vojtěch Boris Luža zůstává symbolem vojenské cti, odbornosti a neochvějné věrnosti vlasti. Prošel frontami první světové války, bojoval v legiích, patřil k nejvýznamnějším velitelům československé armády a v době okupace se bez váhání postavil do čela domácího odboje. Skutečnost, že jeho jméno nese Velitelství pozemních sil, je připomínkou odkazu muže, který svou službu vlasti završil nejvyšší obětí.
Čest jeho památce.
