- 24.12.2025
Byla noc. Studená, vlhká a tichá tak, jak to na frontě Velké války bývá jen výjimečně. V zákopech, kde se ještě včera střílelo a kde se zem chvěla pod výbuchy, dnes hořely malé svíčky. Vojáci si je zapíchli do hlíny, mezi pytle s pískem a zmrzlé pušky. Byly Vánoce roku 1914.
Z jedné strany se ozval zpěv. Nejprve nesměle, pak jistěji. Melodie, kterou znali všichni, bez ohledu na jazyk, uniformu nebo vlajku na rukávu. Z druhé strany se přidal další hlas. A pak další. Mezi zákopy, kde měla ležet jen smrt, se rozlilo něco jiného. Lidskost.
Jeden z vojáků vstal. Pomalu, s rukama nahoře. Čekal výstřel. Nepřišel. Udělal krok vpřed. Pak další. Z protější linie vyšel muž v jiné uniformě. Také čekal. Místo toho přišel vzájemný stisk ruky. Rozpačitý úsměv a pohled do očí někoho, kdo měl doma rodinu, stejně jako on.
V zemi nikoho se tu noc nemluvilo o rozkazech ani o nepříteli. Slova o útoku, postupu a palbě vystřídalo ticho přerušované obyčejným lidským hovorem. Muži, kteří na sebe ještě včera mířili zbraněmi, si dnes podávali ruce. Vyměňovaly se cigarety smotané v papíru, kousky čokolády schované hluboko v tornách, knoflíky z kabátů. Drobnosti bez ceny, a přesto nesmírně cenné, protože potvrzovaly, že na obou stranách stojí lidé, ne bezejmenné cíle.
Společně se pohřbívali padlí, kteří už nemohli vstát. Těla ležící mezi zákopy byla po dlouhých dnech konečně snesena z bláta a mrazu. Bez ohledu na uniformu se skláněly hlavy, zaznívaly krátké modlitby v různých jazycích, ale se stejným významem. V té chvíli neexistovalo „naši“ a „oni“, jen mrtví, kteří zaplatili nejvyšší cenu, a živí, kteří si ji dokázali představit až příliš dobře.
A někde, na kousku rozbahněné země, se dokonce koplo do míče. Nešlo o zápas, nešlo o vítězství. Jen o smích, o pohyb, o krátký návrat k normálnosti, která byla jinde a jindy. Míč se kutálel tam a zpět, zatímco kolem stály pušky opřené o pytle s pískem. Na okamžik se zdálo, že válka ustoupila a dala prostor tomu, co měla od začátku potlačit - obyčejnému lidskému životu.
Byla to krátká chvíle. Ale o to silnější. Chvíle, která připomněla, že i uprostřed války může člověk zůstat člověkem.
A pak přišlo ráno. Šedé, studené a neúprosné. Mlhy se zvedaly z rozbahněné země a spolu s nimi se vracela realita války. Zazněly povely, krátké a strohé, tak známé, a tak neosobní. Muži, kteří si ještě před několika hodinami tiskli ruce, se mlčky rozešli zpět do svých zákopů. Pušky se znovu vzaly do rukou. Přilby se stáhly níž do čela. Mezi včerejšími sousedy se znovu rozevřela propast povinností a rozkazů. Válka pokračovala.
Ten vánoční zázrak nezměnil směr dějin. Nezastavil boje ani utrpení, které mělo teprve přijít. Ale zanechal po sobě něco jiného. Tichou, ale silnou zprávu, která přetrvala celé století.
Vojáci nejsou ti, kdo touží po válce. Jsou to ti, kdo nejlépe znají její cenu. Znají ji v podobě ztracených přátel, prázdných míst u stolu doma, nocí, kdy se nespí, a rozhodnutí, která si člověk nese celý život.
Dnes, kdy svět znovu čelí konfliktům, napětí a nejistotě, má tento příběh stále svou váhu. Připomíná nám, že i v uniformě zůstává člověk člověkem, se svědomím, s odpovědností a s přáním, aby zbraně zůstaly umlčené. Připomíná, že odvaha neznamená nenávist a že skutečná síla armády nevyrůstá z chuti bojovat, ale z odhodlání chránit to, co má smysl.
Víme, jakou cenu má válka. I proto si ji nepřejeme. Jsme však připraveni bránit Českou republiku, její svobodu, bezpečí a hodnoty, které tvoří základ naší společnosti. Síla armády nestojí jen na technice, ale především na lidech – na jejich profesionalitě, odpovědnosti a odhodlání plnit svěřené úkoly.
Protože svoboda a mír nejsou samozřejmostí. A někdy je právě připravenost vojáků tou největší zárukou, že zůstanou zachovány.
