- 16.5.2026
Na frekventované silnici u Čenkova se během několika okamžiků změnila běžná cesta v boj o zdraví a život. Podle pozdějšího vyjádření účastníků měl řidič jednoho z vozidel vjet do protisměru a čelně narazit do osobního automobilu, ve kterém cestovali manželé se svým desetiletým vnukem. Krátce po nehodě se u místa jako první ocitl Jiří Mráz. Nedlouho po něm projížděl kolem také Petr Vaníček. Oba vojáci zastavili, vystoupili a šli tam, kde byla jejich pomoc nejvíc potřeba.
V takových chvílích se čas začne počítat jinak. Ne na minuty, ale na rozhodnutí. Zastavit. Rozhlédnout se. Vyhodnotit, co nesnese odklad. Neztratit přehled ve chvíli, kdy se všechno mění každou vteřinou a lidé uvnitř havarovaných vozidel potřebují vědět, že už nejsou sami.
Jiří Mráz, který se u nehody ocitl jako první, později popsal, že po vystoupení z auta okamžitě běžel k místu havárie. Nejdřív si rychle zmapoval situaci, vyhodnotil možná rizika a začal řešit to nejpodstatnější. Krok za krokem, od věcí, které nesnesly odklad, k těm dalším. Nedlouho po něm místem ve svém vozidle projížděl také Petr Vaníček. Jakmile uviděl následky střetu a poznal, že je potřeba okamžitě pomoci, zastavil a připojil se k zásahu. Ve chvíli, kdy se na místě objevil Petr Vaníček, zkušený kolega a kamarád, přišla úleva. Na zvládnutí prvních minut po nehodě už Mráz nebyl sám.
Společně začali kontrolovat zdravotní stav účastníků nehody, poskytovat první pomoc a mluvit se zraněnými tak, aby vydrželi do příjezdu záchranářů. Okolnosti byly vypjaté, situace se vyvíjela rychle a nikdo neměl jistotu, co přinesou další minuty. Právě proto bylo důležité nejen jednat, ale také být zraněným nablízku. „Nebojte, to bude dobrý, jsme tady my, to dáte,“ vybavoval si Mráz slova, kterými se snažil lidem po nárazu dodat sílu vydržet do příjezdu záchranářů.
Pomoc, která začala dřív, než dorazili záchranáři
Na místo nehody následně dorazila také lékařka z posádkové ošetřovny, rovněž jako náhodná kolemjedoucí. Když přišla k havarovaným vozidlům, účastníci nehody už byli zajištění, zdravotnická záchranná služba byla na cestě a vojáci postupovali tak, jak situace vyžadovala. Prováděli protišoková opatření a zároveň hlídali bezpečnost místa, což je na frekventované komunikaci zásadní nejen pro zraněné, ale i pro všechny, kteří pomáhají.
Situace se navíc mohla dál měnit. Když se zdravotní stav jednoho z účastníků začal horšit, ukázalo se, jak důležité je mít na místě člověka, který ví, co dělat. Vojenská lékařka Věra Skořepová později ocenila, že měla po ruce vycvičeného zdravotníka Petra Vaníčka, a vyzdvihla profesionální postup obou vojáků.
Právě v těchto minutách se ukázalo, že zdravotnická příprava vojáka není jen součástí výcviku. Má konkrétní dopad ve chvíli, kdy se běžný den změní v událost, na kterou se nikdo dopředu nepřipraví. Rozhoduje schopnost rychle vyhodnotit stav zraněných, zvolit správný postup a vydržet pod tlakem až do příjezdu záchranné služby.
Petr Vaníček v této souvislosti připomněl, že první pomoc patří mezi základní dovednosti každého vojáka bez ohledu na hodnost, funkci nebo délku služby. Pravidelný výcvik, opakování postupů i praktická příprava dávají vojákům jistotu, že v rozhodující chvíli neustrnou. Dokážou jednat i tehdy, když nejsou ve službě a před nimi nejsou cvičné figuríny, ale skuteční lidé, kteří potřebují pomoc.
To, co se odehrálo u nehody, nebylo o gestech ani o snaze být vidět. Bylo to přirozené převzetí odpovědnosti. Zastavit, zorientovat se, zajistit zraněné, ověřit, že záchranná služba je na cestě, mluvit s lidmi v šoku a zůstat u nich do příjezdu profesionálních záchranářů. Právě v takových chvílích dostávají slova jako připravenost, odvaha a služba konkrétní podobu.
Poděkování účastníků nehody i ocenění velitelem
Ti, kterým vojáci v prvních minutách po nehodě pomohli, později zaslali děkovný dopis. Popsali, že k nehodě došlo 15. dubna 2026 u Čenkova, kdy muž vyššího věku vjel do protisměru a čelně narazil do jejich vozidla. Ve voze cestoval Milan Červenka se svou manželkou Janou Červenkovou a desetiletým vnukem Davidem Kollerem.
Ve svém poděkování vyzdvihli především rychlou reakci, duchapřítomnost, profesionalitu, odvahu a lidskost vojáků, kteří jako první poskytli potřebnou první pomoc. Zvlášť zdůraznili, že jejich pomoc byla zásadní zejména u paní Červenkové, která byla v tu chvíli ve velmi vážném stavu.
Jejich slova mají sílu právě proto, že nejde o formální pochvalu. Jsou osobním poděkováním lidí, kteří se ocitli v těžké chvíli a nezůstali v ní sami. „Jejich přístup je důkazem toho, že i v nejtěžších chvílích existují lidé, na které se lze spolehnout,“ uvedli ve svém dopise.
Jednání Jiřího Mráze a Petra Vaníčka ocenil při nástupu také zástupce velitele 13. dělostřeleckého pluku plukovník Urban. Připomněl, že oba vojáci se zachovali přesně tak, jak se od příslušníků Armády České republiky očekává: rychle se zorientovali v krizové situaci, prokázali odbornost, odpovědnost a lidský přístup. Později se dostavil také na místo dopravní nehody, a mohl tak průběh události posoudit přímo z místa. Ocenil, že oba vojáci i mimo službu dokázali rychle zareagovat, převzít odpovědnost a pomoci lidem v těžké chvíli. „Jsem na ně hrdý a 13. dělostřelecký pluk může být na své příslušníky právem pyšný,“ uvedl.
Příběh z Čenkova není jen zprávou o jedné dopravní nehodě. Je připomínkou, že připravenost se nepozná pouze při výcviku nebo ve službě. Pozná se i na kraji silnice, bez rozkazu, bez přípravy a bez jistoty, jak se budou další minuty vyvíjet.
Jiří Mráz, Petr Vaníček a vojenská lékařka Věra Skořepová ukázali, že v krizové chvíli rozhoduje výcvik, zkušenost i charakter. Někdy stačí jediné rozhodnutí – nezůstat stranou.
Autor: mjr. Richard Maňásek
