- 26.5.2026
Na střelnici 4.brn ve Vršovicích proběhlo zaměstnání ve střelecké přípravě, které ukázalo jednu z možných cest, jak v budoucnu zlepšit výcvik vojáků. Místo klasických statických nebo sklopných terčů se zde pracovalo s robotickými cíli, které se dokážou pohybovat, měnit chování, reagovat na zásahy a vytvářet pro střelce podstatně méně předvídatelnou situaci.
Robotické terče nejsou v současné době zavedeným výcvikovým prostředkem Armády České republiky. Jejich testování ale ukazuje, jak mohou moderní technologie pomoci přiblížit střeleckou přípravu tomu, s čím se voják může setkat na současném bojišti. Protivník se nepohybuje po předem známé dráze, nestojí na jednom místě a nečeká na zásah. Využívá kryt, mění směr, reaguje na palbu a často působí v malých, rychle se přesouvajících skupinách.
„Zkušenost střelců při střelbě na robotické terče by se dala shrnout do věty: ne každý výstřel je zásah, a ne každý zásah je vyřazení cíle,“ popisuje pplk. Jan Pařík, příslušník Sekce plánování schopností MO.
Cíl, který se nechová pokaždé stejně
Robotický pěchotní terč na první pohled připomíná figurínu umístěnou na pohyblivém podvozku. Ve skutečnosti jde o technicky složitější systém. Figurína je vybavena senzory zásahu v několika zónách, například v oblasti hlavy, vitální a nevitální části těla. Podle typu provedení může registrovat zásahy ostrou nebo značkovací municí.
Součástí systému je také imitace světelné nebo tepelné signatury, což umožňuje využití při výcviku za zhoršené viditelnosti nebo v noci. Podvozek obsahuje senzory pro snímání okolí, datovou komunikaci, GPS, reproduktor, baterii a elektrický pohon. Pro venkovní použití je vybaven koly s vyšší průchodovostí.
„Nejdůležitější část však vidět není. Je to mozek celého systému, který dává jednotlivým terčům pokyny, co a jak mají dělat k dosažení zadaného cíle. Nejde tedy pouze o dálkově ovládané terče, ale do určité míry o autonomní entity,“ vysvětluje pplk. Pařík.
Kromě pěchotních figurín může systém pracovat i s robotickým vozidlem. To nejčastěji představuje osobní automobil se dvěma figurínami uvnitř a se senzory umístěnými v důležitých částech vozidla. Takové řešení umožňuje procvičovat rozhodování při složitější situaci, kdy je nutné například vozidlo pouze zastavit bez zranění osob uvnitř.
Výcvik, který není stejný dvakrát
Hlavní rozdíl oproti klasickým terčům spočívá v proměnlivosti. Běžný statický nebo sklopný terč se objeví na známém místě a po zásahu kamkoli do plochy terče spadne. Robotický terč se může pohybovat v prostoru, měnit rychlost, směr, vzdálenost i chování. Voják tak nemá před sebou stále stejný cíl, ale situaci, která se vyvíjí.
Terče lze nastavit tak, aby reagovaly skupinově. Po zásahu jednoho cíle se ostatní mohou rozptýlit, zrychlit postup, ukrýt se, změnit trasu, pokusit se „pomoci raněnému“, nebo naopak začít chaoticky ustupovat. Instruktor tím získává možnost připravit scénář, který není pouze technickou střelbou na přesnost, ale obsahuje také rozhodování, vyhodnocování situace a taktické uvažování.
Voják se musí rozhodovat rychleji. Musí odhadnout pohyb cíle, opravu míření, vzdálenost, směr, rychlost a současně pracovat s tím, že zásah nemusí automaticky znamenat vyřazení. Pokud je terč zasažen do nevitální zóny nebo do části kryté balistickou ochranou, systém jej vyhodnotí jinak než zásah do životně důležité oblasti, např. hlavy.
Právě to podle pplk. Paříka přináší důležitý posun. Střelec si uvědomuje, že zásah do terče není sám o sobě cílem. Cílem je správně vyhodnotit situaci, zvolit vhodný postup, zasáhnout účinně a pokračovat v činnosti podle vývoje scénáře.
Realita současného bojiště
Zkušenosti z moderních konfliktů ukazují, že střelba se stále častěji vede na cíle, které se pohybují, mizí, využívají kryt a objevují se jen na krátkou dobu. V prostředí zákopů, budov nebo členitého terénu se protivník může objevit náhle a na krátkou vzdálenost. Taková situace klade na vojáka jiné nároky než střelba na předem známý statický terč.
„Sami jsme si mohli vyzkoušet, jak psychologicky může na vojáka působit, když se při postupu budovou nebo zákopem zpoza rohu vyřítí figurína. I tolikrát cvičený přechod na záložní zbraň pak vypadá úplně jinak,“ uvádí pplk. Pařík.
Výcvik na pohyblivé a méně předvídatelné cíle proto nerozvíjí pouze přesnost střelby. Rozvíjí také reakční schopnost, odolnost vůči stresu, práci se zbraní pod tlakem, schopnost rozdělit cíle v týmu a rozhodnout, kdy je vhodné zahájit palbu. Velitel jednotky se může rozhodnout, zda cíle ničit ihned po jejich objevení, nebo počkat na výhodnější okamžik, rozdělit cíle mezi střelce a zasáhnout je současně.
Data jako zpětná vazba pro instruktory
Další přínos podobných systémů spočívá ve vyhodnocování. Robotické terče mohou poskytovat informace o tom, kam střelec zasáhl, za jak dlouho od objevení cíle vystřelil, kolik zásahů bylo vedeno do jednotlivých zón, z jaké vzdálenosti a za jaký čas byla celá situace vyřešena.
Instruktor tak nezískává pouze obecný dojem, ale konkrétní data. Ta lze využít při rozboru činnosti jednotlivce i celé jednotky. Zpětná vazba může být poskytnuta okamžitě, nebo až po ukončení střelby formou souhrnného vyhodnocení. To umožňuje porovnávat výkony, sledovat vývoj a přesněji zaměřit další výcvik.
Systém vyhodnocuje nejen střelbu z ručních zbraní, ale také zásah dronem nebo to, zda se terč nacházel v dosahu výbuchu granátu, zásahové výbušky nebo nálože při násilném vstupu.
Možnost pro specializované jednotky i širší výcvik
Podle pplk. Paříka by robotické terče mohly být nejvhodnější především pro výcvik pěších jednotek, které se připravují na boj v zastavěném prostoru, v zákopech nebo v členitém terénu. Při omezeném počtu terčů by jejich využití dávalo smysl pro vytváření komplexních střeleckých úloh při výcviku zejména u specializovaných jednotek, například odstřelovačů, průzkumníků, výsadkářů nebo bojových ženistů.
Při dostatečném počtu robotických cílů by se ale podobný systém mohl stát i součástí střelecké přípravy manévrových jednotek. V takovém případě by nešlo o náhradu veškerých stávajících terčových zařízení, ale o vyšší úroveň výcviku, která by doplňovala běžnou střeleckou přípravu o realističtější a taktičtější scénáře.
Velkou výhodou je mobilita. Celá sada robotických terčů může být převážena v přívěsu, kde se během přepravy zároveň nabíjí. Po příjezdu na střelnici obsluha prostřednictvím tabletu zadá scénář a terče samy zaujmou pozice v cílovém prostoru. Před prvním použitím je nutné prostor načíst a zmapovat, poté již lze scénáře spouštět, zastavovat nebo upravovat podle potřeb instruktora.
Technologie má přínosy i limity
Největší předností robotických terčů je variabilita. Umožňují vytvořit situaci, která se pokaždé bude vyvíjet jinak. Střelba tak není pouze opakováním předem známého postupu, ale vyžaduje aktivní vyhodnocování, rozhodování a přizpůsobení.
Další výhodou je menší závislost na pevné infrastruktuře střelnice. Robotické cíle lze podle možností a bezpečnostních podmínek rozmístit flexibilněji než klasické terčové mechanismy. Zároveň umožňují připravit scénáře, které lépe odpovídají tomu, jak se protivník může chovat v reálném prostředí.
Limitem jsou naopak pořizovací náklady a otázka efektivního využití. Plná náhrada stávajících terčových zařízení by podle pplk. Paříka nebyla ani realistická, ani nezbytná. Smysl by mohlo dávat například krátkodobé využívání formou služby, případně pořízení mobilní sady, kterou by bylo možné poskytovat jednotkám podle výcvikových potřeb.
Moderní výcvik musí reagovat na moderní bojiště
Robotické a autonomní systémy se stále výrazněji prosazují v současných operacích. Vojáci se s nimi mohou setkávat nejen jako s prostředkem vlastních sil, ale také jako s hrozbou na straně protivníka. Výcvik proto musí reagovat nejen na vývoj zbraní, ale i na vývoj prostředí, ve kterém se boj vede.
Smyslem podobných technologií není nahrazovat vojáka. Jejich cílem je vytvořit takové podmínky, které vojáka donutí reagovat rychleji, přesněji a realističtěji. Střelec se neučí pouze zasáhnout terč. Učí se rozpoznat hrozbu, rozhodnout se pod tlakem, reagovat na pohyb protivníka a spolupracovat s ostatními členy týmu.
Zaměstnání na střelnici ve Vršovicích tak ukázalo jednu z cest, jak může moderní technologie obohatit střeleckou přípravu. Robotické terče zatím nejsou zavedeným standardem, ale představují zajímavou možnost, jak do výcviku přinést větší proměnlivost, realističnost a důraz na rozhodování v podmínkách, které se více blíží současnému bojišti.
Autor: mjr. Richard Maňásek
