- 21.8.2026
Slyšeli jste o československých vojácích, kteří se v srpnu 1968 odmítli bez odporu podřídit okupantům? Zatímco se Československo probouzelo do šoku z invaze vojsk Varšavské smlouvy a ulicemi se rozléhalo dunění tankových pásů, v posádce v Lešanech nedaleko Prahy se začal psát jeden z pozoruhodných příběhů československé armády. Velitel 33. protitankové brigády plukovník Alois Olšan a jeho vojáci odmítli připustit odzbrojení posádky. Z kasáren vyvezli protitanková děla, k palebným postavením přivezli ostrou munici a zaujali kruhovou obranu.
Všechno začalo ještě za tmy 21. srpna 1968. Bylo přibližně půl druhé ráno, když v lešanských kasárnách zazvonil telefon. Mezi prvními, kdo se dozvěděl o vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa, byl náčelník štábu 33. protitankové brigády podplukovník Alois Konicar.
Informace z nadřízeného velitelství zněla téměř neuvěřitelně: do země vstupují „spřátelená vojska“, vláda o jejich příchodu údajně ví a československé jednotky jim mají poskytnout potřebnou součinnost.
Skutečnost však byla jiná. Československo se stalo obětí vojenské invaze.
Také postoj části důstojníků a vojáků lešanské posádky byl jasný – okupantům pomáhat nechtěli.
Protitanková děla ven z kasáren
Rozhodující okamžik přišel následující den.
Dopoledne 22. srpna se sešli velitelé útvarů dislokovaných v lešanské posádce v čele s velitelem 33. protitankové brigády plukovníkem Aloisem Olšanem. Napětí bylo mimořádné. Nebylo jasné, zda se sovětské jednotky nepokusí kasárna obsadit a československé vojáky odzbrojit.
Po poradě padlo rozhodnutí, které mohlo mít velmi vážné následky.
Protitanková děla měla opustit kasárna a jednotky měly zaujmout kruhovou obranu posádky.
Do palebných postavení vyrazily tři protitankové baterie. Vojáci k nim dopravili ostrou munici a děla byla připravena k použití v případě pokusu o násilné obsazení nebo odzbrojení posádky.
Nešlo přitom o demonstraci s prázdnými hlavněmi. Byla to skutečná bojová technika s ostrou municí.
Plukovník Olšan později vysvětloval, že smyslem vyvedení děl nebylo vyvolat ozbrojený konflikt, ale zabránit odzbrojení československých vojáků.
Děla zůstala v postaveních několik hodin. Odpoledne 22. srpna až do setmění střežila lešanskou posádku kruhová obrana tvořená československými vojáky připravenými bránit své kasárny.
Proti sovětským tankům
Situace zůstávala mimořádně napjatá také v následujících hodinách.
V noci z 22. na 23. srpna přišla informace, že se k Lešanům přibližuje kolona sovětských tanků. Plukovník Olšan společně s velitelem 217. protitankového pluku vyrazil koloně naproti. K setkání s jejím velitelem došlo v prostoru Týnce nad Sázavou.
Jednání mělo zabránit tomu nejhoršímu – přímému střetu československých a sovětských vojáků.
Sovětské tanky se následně rozmístily v okolí kasáren. Samotná posádka však zůstala v rukou československých vojáků.
Přímému boji se nakonec podařilo zabránit.
Stačilo přitom velmi málo, aby se Lešany staly místem jedné z nejdramatičtějších konfrontací československé armády s okupačními vojsky.
Velitel, který už jednou válku zažil
To, že právě v Lešanech došlo k tak výraznému projevu odporu, nebyla úplná náhoda.
Sídlila zde 33. protitanková brigáda nesoucí historický čestný název „Bělocerkevská, Jaselská, Prešovská, Popradská“.
A především jí velel muž, který velmi dobře věděl, co znamená válka.
Alois Olšan se narodil 21. června 1925 v Kyjevě. Už jako sedmnáctiletý byl v červenci 1942 v Buzuluku zařazen do vznikající československé vojenské jednotky v Sovětském svazu. Prošel boji u Sokolova i dalšími bojovými operacemi československých jednotek na východní frontě, včetně bojů na Dukle.
V závěru války působil jako československý dělostřelecký důstojník. V dubnu 1945 se účastnil bojů v prostoru Malé Fatry a postupoval s československými jednotkami směrem k Moravě.
Po skončení druhé světové války zůstal v armádě a pokračoval ve vojenské kariéře.
Když pak o více než dvacet let později přijely do Československa znovu sovětské tanky, tentokrát už nikoliv jako spojenecké, ale jako součást okupačních vojsk, stál plukovník Olšan před mimořádně těžkým rozhodnutím.
A rozhodl se, že svoji posádku bez odporu odzbrojit nenechá.
Normalizace mu vzdor nezapomněla
Přímému boji v Lešanech se podařilo zabránit. Pro plukovníka Olšana však příběh 21. srpnem ani následujícími dramatickými dny neskončil.
Nastupující normalizační režim mu jeho postoje nezapomněl.
Velitel, který v srpnu 1968 otevřeně nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, odmítl vpustit sovětské důstojníky do kasáren a jehož podřízení zaujali kruhovou obranu posádky, byl zanedlouho převeden na méně významnou funkci.
V roce 1974 byl z politických důvodů z armády definitivně propuštěn.
Muž, který prošel druhou světovou válkou a v srpnu 1968 velel jedné z mála československých posádek, jež daly otevřeně najevo připravenost nenechat se odzbrojit, tak musel svoji vojenskou kariéru nedobrovolně ukončit.
Zadostiučinění přišlo až po pádu režimu
Spravedlnosti se Alois Olšan dočkal až po pádu komunistického režimu.
V roce 1990 byl rehabilitován a 28. října téhož roku jmenován do hodnosti generálmajora ve výslužbě.
Jeho životní příběh tím získal symbolické završení. Voják, který nastoupil do československé jednotky v Sovětském svazu jako sedmnáctiletý chlapec, prošel druhou světovou válkou a později se jako velitel postavil sovětským okupantům, se po více než čtyřiceti letech služby a perzekuce dočkal veřejného uznání.
V roce 1997 mu prezident republiky Václav Havel udělil Medaili Za hrdinství.
Generálmajor ve výslužbě Alois Olšan zemřel 16. dubna 2005.
Jeho příběh však zůstává připomínkou jednoho z mimořádných okamžiků srpna 1968. Okamžiku, kdy českoslovenští vojáci stáli před rozhodnutím, zda budou jen přihlížet odzbrojení vlastní armády, nebo dají najevo, že existuje hranice, za kterou už ustoupit nechtějí.
V Lešanech tehdy protitanková děla skutečně vyjela z kasáren.
A byla nabitá.
