Když sedmnáctiletá sprinterka Aneta Onderková proběhla cílem mistrovství Evropy a bylo jasné, že si domů odveze dvě medaile, propukla na stadionu euforie. Mezi těmi, kteří její úspěch prožívali nejintenzivněji, byl také muž, který většinou stojí mimo záři reflektorů.

„Vedle mě stál její otec, takže jsme se objímali. Bylo to skvělé,“ vzpomíná Jiří Baran. V armádě slouží přibližně dvacet let, v současné chvíli jako operátor elektronického boje u 53. pluku průzkumu a elektronického boje v Opavě. Ve volném čase je ale také trenérem mladých atletů, který za poslední roky pomohl vychovat několik sportovců schopných prosadit se nejen na republikové, ale i na evropské úrovni.

O medailistech se píše často. O lidech, kteří za jejich úspěchy stojí dlouhé roky práce, výrazně méně. Přitom právě trenéři bývají těmi, kteří tráví stovky hodin na stadionech, soustředěních a závodech, aniž by se sami dostali do centra pozornosti. A Jiří Baran dobře ví, kolik práce se za několika sekundami na atletické dráze skrývá.

„Trénujeme šestkrát týdně, na soustředěních někdy i dvakrát denně. K tomu je potřeba regenerace, kompenzace, řešení zdravotních problémů. Těch pár sekund závodu je výsledkem stovek hodin práce,“ říká.

Přitom už před evropským šampionátem tušil, že by jeho svěřenkyně mohla překvapit. Klíčový signál přišel na mistrovství republiky v Olomouci, kde Aneta dominovala na dvoustovce navzdory velmi nepříznivým podmínkám.

„Bylo vidět, že je ve výborné formě. Věděl jsem, že pokud bude mít lepší podmínky, může běžet výrazně rychleji,“ vysvětluje.

Aneta přitom není jediným talentem, který pod jeho vedením vyrostl. Mezi prvními svěřenci, které jako začínající trenér převzal, byl také Šimon Ceplý. I jeho cesta později vedla až k evropskému titulu a následně do pražské Dukly.

Atletika jako životní cesta

K atletice se Jiří Baran dostal až v sedmnácti letech. Předtím několik let závodně plaval a postupně hledal sport, který by mu byl opravdu blízký. „V sedmnácti mě mamka vzala za ruku a přivedla mě na atletický stadion. A já jsem se do atletiky zamiloval,“ vzpomíná.

Jako sprinter závodil až do pětatřiceti let. Několikrát vyhrál mistrovství Moravy a Slezska, jednou skončil třetí na mistrovství republiky. Dodnes si vybavuje start na meetingu na olympijském stadionu v Berlíně před desítkami tisíc diváků.

K trenérství ho však nepřivedl plán na novou kariéru. Rozhodly okolnosti. Jeho dlouholetý trenér už kvůli zdravotním problémům nemohl pokračovat a dva mladí svěřenci zůstali bez vedení. Baran se tehdy rozhodl, že je nenechá samotné.

„Řekl jsem si, že to zkusím. Povedlo se, a trenérství mě chytlo,“ popisuje.

Právě mezi těmito prvními svěřenci byli pozdější evropský šampion Šimon Ceplý a Adéla Fajkusová. Kruh se tak symbolicky uzavřel. Zkušenosti, které kdysi získal od svého trenéra, začal předávat další generaci sportovců.

„Musí se sejít talent, zdraví, trénink a psychická odolnost. Hlava je často rozhodující,“ vysvětluje.

Co mají společného armáda a atletika

Kasárna a atletický stadion. Na první pohled dva odlišné světy. Podle Jiřího Barana však mají překvapivě mnoho společného. Ve službě pracuje jako operátor elektronického boje, tedy v prostředí, které vyžaduje soustředění, systematičnost, pečlivou přípravu a schopnost dlouhodobě pracovat v týmu. Podobné principy podle něj fungují i ve vrcholovém sportu.

„Určitě disciplínu, řád a systematičnost. U sportovce stejně jako při budování kondice nemůžete chtít všechno hned. Musíte vědět, kam se chcete dostat, a postupně si za tím jít,“ říká.

Dvacet let v armádě podle něj zanechá určité návyky. Zároveň ale dobře ví, že práce s mladými sportovci vyžaduje lehce odlišný přístup než vojenské prostředí.

„Když se tři náctileté holky potkají v šatně a začnou si povídat, musím pro to mít pochopení. Sport dělají dobrovolně. Nechci jim ho znechutit tím, že po nich budu pořád křičet,“ říká s úsměvem.

Pokud ale sportovec míří vysoko, bez disciplíny, vytrvalosti a ochoty něco cíli obětovat to podle něj nejde.

Zkušenosti si navíc přenáší oběma směry. Kolegům v armádě pomáhá s fyzickou přípravou i přípravou na služební tělesná přezkoušení a ve sportu zase využívá zkušenosti získané během dlouhých let služby.

I trenér má svého trenéra

Ani úspěchy jeho svěřenců podle Barana neznamenají, že by se přestal učit. Významnou roli v jeho trenérském životě hrál bývalý trenér Valek a hraje trenér Dukly Praha Dalibor Kupka, se kterým spolupracuje řadu let.

„Posledních asi pět let spolupracujeme prakticky denně. Velmi mi pomáhal v začátcích s tím, jak trénink vést,“ říká.

Na nejvyšší úrovni podle něj často nerozhodují velké věci, ale drobné detaily. Správně zvolený trénink, odpočinek nebo načasování formy.

„Někdy je lepší ubrat a využít talentu a toho, co už má odtrénováno.“

Přesto zásluhy trenéra nepřeceňuje.

„Tu dřinu musí odvést závodník a zaslouží si ten úspěch. Trenér je většinou v pozadí.“

Třicet víkendů ročně na stadionu

Služba v armádě, šest tréninků týdně, závody, soustředění a rodina. Skloubit všechno dohromady není jednoduché.

„Za rok atletice obětuji třeba třicet víkendů. Nejsložitější bývá jaro, kdy je atletická sezona v plném proudu a zároveň máme hodně služebních povinností,“ přiznává. Doma má dva malé syny a snaží se proto volný čas dělit také mezi rodinu. I jeho děti sportují, věnují se fotbalu a parkouru. Přesto o trenérství mluví až překvapivě jednoduše.

„Je to prostě můj koníček. Někdo má vláčky, já mám trénování.“

Právě u mladých sportovců přitom nepovažuje medaile za hlavní smysl sportu. Většina z nich se nikdy nestane šampiony. A právě v tom podle něj spočívá skutečná hodnota sportu. Sport člověka naučí prohrávat, radovat se z vítězství, pracovat na sobě a překonávat vlastní pohodlnost i ve   chvíli, kdy se mu nechce. A co nakonec podle trenéra evropských medailistů odděluje talentovaného sportovce od skutečného šampiona?:

„Hlava. Mít cíl a jít si za ním.“

Autor: kpt. Jan Králíček