- 10.9.2026
Československá lidová armáda měla od počátku 60. let rakety a letouny schopné nést jaderné zbraně, samotné hlavice však zůstávaly pod kontrolou Sovětského svazu. Aby mohly být v případě války československým jednotkám předány včas, vznikly na území Československa tři přísně utajované sklady označené krycím názvem Javor. Jejich existence patřila po více než dvě desetiletí k nejstřeženějším vojenským tajemstvím v zemi.
Na počátku 60. let procházela Československá lidová armáda výraznou proměnou. Do výzbroje přicházely raketové komplety schopné zasahovat cíle hluboko v týlu protivníka a některé z nich byly připraveny také k použití jaderných hlavic. Podobnou schopnost měla i část československého bojového letectva. Samotné jaderné zbraně však Československo ve vlastní dispozici nemělo.
Podle tehdejších dohod měly hlavice zůstávat pod kontrolou Sovětského svazu a československým jednotkám být předány až v případě války. Takový systém měl ale zásadní slabinu. Zatímco raketové jednotky mohly dosáhnout bojové pohotovosti během relativně krátké doby, přeprava jaderné munice ze Sovětského svazu mohla podle tehdejších odhadů trvat přibližně 18 až 24 hodin.
V konfliktu, který měl podle operačních plánů začít rychlými údery a během krátké doby se přenést hluboko na území protivníka, představovalo takové zdržení vážný problém. Řešením se proto stalo vybudování skladů jaderné munice přímo na československém území.
Tajná dohoda vznikla tři roky před okupací
Rozhodující jednání se uskutečnila v březnu 1965 během velitelsko-štábního cvičení Varšavské smlouvy v polské Lehnici. Sovětská strana tehdy československému vedení nabídla možnost uložit jadernou munici přímo v Československu. Podmínkou bylo, že Československo objekty vybuduje a ponese převážnou část nákladů. Po jejich dokončení měly být nejcitlivější technické části předány sovětským speciálním jednotkám.
Dne 15. prosince 1965 byla podepsána přísně tajná československo-sovětská dohoda o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk ČSLA. Za československou stranu ji podepsal ministr národní obrany armádní generál Bohumír Lomský, za Sovětský svaz ministr obrany maršál Andrej Grečko.
Projekt provázel mimořádný stupeň utajení. Dohoda měla existovat pouze ve dvou vyhotoveních a československý exemplář byl uložen ve zvláštním trezoru operační správy generálního štábu. Skutečný účel budovaných objektů znal jen úzký okruh nejvyšších politických a vojenských představitelů.
Projekt Javor přitom nevznikl jako důsledek okupace Československa v srpnu 1968. Dohoda byla uzavřena téměř tři roky před invazí a výstavba objektů začala ještě před Pražským jarem. Události roku 1968 však jejich dokončení výrazně ovlivnily. První dva sklady převzaly sovětské jednotky už v dubnu 1969.
Tři Javory ukryté na československém území
V rámci projektu vznikly tři hlavní sklady. Javor 50 se nacházel u Červeného Újezdu nedaleko Bíliny, Javor 51 mezi Míšovem a Borovnem v Brdech a Javor 52 severně od Bělé pod Bezdězem v prostoru Ralska. Javor 51 a Javor 52 převzaly sovětské speciální jednotky v dubnu 1969, Javor 50 následoval v únoru 1970.
Nešlo o raketová sila ani o místa, odkud by se měly rakety přímo odpalovat. Javory byly silně chráněnými skladovacími a technickými komplexy. V případě války měla být jaderná munice ze skladu vyzvednuta, připravena k transportu a dopravena k raketovým jednotkám nebo na určená vojenská letiště.
Technickou část tvořily zodolněné skladovací prostory, místnosti pro kontrolu a údržbu munice, manipulační zázemí i zařízení pro udržování požadované teploty a vlhkosti. Součástí areálů byly také kasárenské a obytné budovy, garáže, dílny, strážnice a další provozní zázemí.
Každý z objektů tak představoval uzavřený sovětský vojenský areál uvnitř Československa. Do jeho nejcitlivějších částí československý personál běžně neměl přístup.
Nosiče patřily ČSLA, hlavice zůstávaly Sovětům
Rozdělení pravomocí bylo jednoznačné. Československo zajišťovalo infrastrukturu a připravovalo jednotky schopné jadernou munici převzít, dopravit a použít. Sovětský svaz si ponechal kontrolu nad hlavicemi, jejich skladováním, technickou údržbou, zabezpečením i případným vydáním.
Československo tedy nevlastnilo samostatný jaderný arzenál, jeho armáda však disponovala prostředky schopnými jadernou munici nést. Patřily mezi ně taktické rakety Luna a Luna-M, operačně-taktické rakety R-11M a R-17 a později také modernější systémy Točka a OTR-23 Oka. Schopnost nést jaderné pumy měla rovněž část československého bojového letectva.
V mírových podmínkách používaly jednotky konvenční nebo cvičnou munici, zároveň však nacvičovaly postupy spojené s převzetím a montáží zvláštní bojové hlavice. Nosič mohl být československý a jeho obsluha rovněž, samotná jaderná munice však zůstávala až do okamžiku případného vydání pod sovětskou kontrolou.
O jejím použití proto nemohlo československé politické ani vojenské vedení rozhodnout samostatně. Rozkaz k uvolnění hlavic měl přijít ze sovětské velitelské struktury.
Od skladu k raketové jednotce
V případě vypuknutí války měl celý proces probíhat podle předem stanovených postupů. Po rozhodnutí sovětského vedení měli specialisté ve skladu Javor vybrat určenou hlavici, provést její technickou kontrolu, připravit ji k transportu a předat československé přejímací jednotce.
K přepravě byly určeny specializované prostředky včetně izotermických vozidel, která měla udržovat podmínky nezbytné pro bezpečný transport citlivé munice. Součástí přepravní skupiny byla také doprovodná vozidla, spojovací prostředky, jeřáby a ozbrojená ochrana. V počátcích se počítalo i s možností přepravy vrtulníky, později se však důraz přesunul především na silniční transport.
Munice by následně směřovala k raketové jednotce nebo na určené letiště. U raketových vojsk měl specializovaný personál provést montáž bojové hlavice na raketu, v případě letectva měla být jaderná puma připravena k zavěšení pod určený letoun.
Samotný úder mohla podle válečných plánů provést československá jednotka. Rozhodnutí, zda bude jaderná munice vůbec vydána, však zůstávalo v sovětských rukou.
Armáda se na jaderný konflikt pravidelně připravovala
Použití jaderných zbraní nebylo v tehdejším vojenském plánování pouze teoretickou možností. Československé jednotky nacvičovaly radiační průzkum, pohyb zamořeným územím, dekontaminaci, obnovu bojeschopnosti po jaderném úderu i činnost raketových vojsk v prostředí rozsáhlého konfliktu.
Jedním z nejvýraznějších příkladů bylo spojenecké cvičení Vltava v září 1966. Ve své době představovalo největší vojenské cvičení konané na území Československa a jeho scénář počítal s válkou, při níž by obě strany použily jaderné zbraně.
Cvičení proběhlo ještě před dokončením skladů Javor, dobře ale ukazuje, jak zásadní místo měl jaderný konflikt v tehdejších operačních představách. Raketové jednotky při výcviku používaly cvičné nebo maketové hlavice odpovídající skutečné munici rozměry a hmotností a připravovaly se na postupy, které by v případě války umožnily rychlé převzetí ostré hlavice a její přípravu k použití.
Kolik jaderných hlavic bylo v Československu?
Přestože je existence skladů Javor i jejich účel dnes dobře doložen, jedna zásadní otázka zůstává bez definitivní odpovědi: kolik jaderných hlavic bylo na československém území skutečně uloženo?
Veřejně dostupné sovětské inventární dokumenty, které by zachycovaly přesný počet, typy a pohyb hlavic mezi jednotlivými objekty, nejsou k dispozici. Nelze proto zaměňovat počty jaderných zbraní uváděné ve válečných plánech nebo teoretickou kapacitu skladů za skutečný počet munice fyzicky uložené v Javorech.
Dochované československé dokumenty, charakter objektů, jejich personální obsazení, příprava jednotek i pozdější vyjádření sovětských představitelů však velmi silně podporují závěr, že skutečné jaderné hlavice byly v systému Javor uloženy. Přesný inventář jednotlivých skladů ale dodnes neznáme.
Temp-S přinesly další jadernou kapitolu
Jaderná infrastruktura na území Československa nebyla spojena pouze se sklady Javor. Po srpnu 1968 zde působily také sovětské raketové jednotky schopné používat zbraně s jadernými hlavicemi.
Výraznou kapitolu představovalo rozmístění operačně-taktických raketových kompletů OTR-22 Temp-S. V prosinci 1983 dorazila do prostoru Hranic a Libavé sovětská 122. raketová brigáda, která disponovala 24 odpalovacími zařízeními a raketami s dosahem přibližně 900 kilometrů. Pro jejich rozmístění vznikly zodolněné prostory mimo jiné u Přáslavic, Staré Vody a Zeleného Kříže ve vojenském prostoru Libavá.
Také rakety Temp-S mohly nést jaderné hlavice. Podle dochovaných údajů měla být jejich zvláštní výzbroj ukládána na již existujících sovětských základnách. Právě tato zmínka patří k významným nepřímým dokladům, že systém Javor nesloužil pouze jako připravená infrastruktura, ale skutečně plnil svou původní úlohu.
Rakety Temp-S byly z Československa od roku 1988 postupně stahovány v souvislosti se sovětsko-americkou smlouvou o likvidaci raket středního a kratšího doletu.
Tajemství skončilo až s odchodem Sovětů
Po listopadu 1989 se otevřela otázka odchodu sovětských vojsk i dalšího osudu objektů Javor. Sovětské speciální jednotky sklady opustily 26. února 1990. Pokud se v nich v té době jaderná munice ještě nacházela, musela být odvezena nejpozději před odchodem jejich obsluhy. Československá armáda následně objekty postupně převzala.
Radiační a dozimetrické kontroly po převzetí neodhalily nebezpečnou kontaminaci ani přítomnost radioaktivních látek. Takový výsledek však sám o sobě nevylučuje předchozí uložení jaderných hlavic. Správně skladovaná a nepoškozená jaderná zbraň nemusí po svém odvozu zanechat měřitelné zamoření okolního prostředí.
Československá strana se následně snažila získat úplné informace o někdejším obsahu skladů, přesné sovětské inventáře ale k dispozici nedostala. Dodnes proto poměrně přesně víme, proč byly Javory vybudovány, kde se nacházely, jak fungovaly, kdo je střežil a jakým způsobem měla být jaderná munice předávána československým jednotkám. Neznáme však její přesný počet, rozdělení mezi jednotlivé sklady ani úplnou chronologii přesunů a výměn.
Projekt Javor tak zůstává jednou z nejzajímavějších kapitol československých vojenských dějin studené války. Československá armáda vlastní jaderné zbraně neměla, její raketové jednotky, přepravní prostředky i výcvikové postupy však byly připravovány tak, aby je v případě rozsáhlého konfliktu mohly po sovětském rozhodnutí převzít a použít.
Autor: mjr. Richard Maňásek
