- 1.10.2026
Jeho vojenská cesta začala v uniformě rakousko-uherské armády. Pokračovala v řadách československých legionářů na Rusi, na bojištích podél Transsibiřské magistrály, ve velení Hradní stráže, na Hlavním štábu i v československé vojenské diplomacii. Když nacistická okupace připravila Československo o vlastní armádu, plukovník generálního štábu Josef Malý svou službu republice neukončil. Zapojil se do Obrany národa a stal se jedním z představitelů vojenského domácího odboje. Zaplatil za to životem. Jeho jméno dnes nese 41. mechanizovaný prapor.
Místo práv přišla válka
Josef Malý se narodil 3. února 1893 v Radlovicích u Stříbra. Po studiích na gymnáziu v Praze se rozhodl pro práva. Do jeho plánů však vstoupila první světová válka. V létě 1914 byl jako jednoroční dobrovolník povolán k pěšímu pluku 102 v Benešově a po absolvování školy pro důstojníky v záloze zamířil v lednu následujícího roku jako velitel čety na frontu.
Nejprve bojoval na srbském bojišti, později byl přesunut na východní frontu. V březnu 1915 byl během bojů v Karpatech raněn. Po několikaměsíčním léčení se k jednotce vrátil, ale už 24. září téhož roku padl do ruského zajetí. Právě okamžik, který mohl znamenat konec jeho vojenské kariéry, se nakonec stal začátkem její zcela nové kapitoly.
V zajetí se Malý rozhodl spojit svůj další osud s myšlenkou samostatného československého státu. V květnu 1916 se v Jekatěrinburgu přihlásil do československých legií a později byl zařazen k 5. československému střeleckému pluku. Z někdejšího vojáka rakousko-uherské armády se tak stal československý legionář.
Z Ruska přes Sibiř do nové republiky
V československých legiích zastával Josef Malý postupně stále odpovědnější funkce. Působil jako velitel čety, zástupce velitele roty a později také jako velitel roty. Jeho jednotka se účastnila bojů na východě Ruska a podél Transsibiřské magistrály. Malý prošel také událostmi spojenými s ovládnutím Vladivostoku a dalšími střety během sibiřské anabáze československých legionářů.
Právě zkušenosti z Ruska výrazně formovaly celou generaci budoucích důstojníků československé armády. Nešlo jen o samotný boj. Legionáři museli na obrovském prostoru zajišťovat přesuny, ochranu železničních tratí, logistiku, spojení i velení jednotkám často působícím stovky kilometrů od sebe. Pro mladého důstojníka představovala sibiřská anabáze zkušenost, kterou by v mírové armádě získával řadu let.
Když se Malý v létě 1920 konečně vrátil do vlasti, vracel se do úplně jiné země, než z jaké před válkou odešel. Rakousko-Uhersko neexistovalo a Československo, za jehož vznik legionáři bojovali, mělo vlastní armádu. Malý v ní zůstal a vojenská služba se stala jeho profesí.
Velitelem Hradní stráže
Jeho kariéra v nové československé armádě postupovala rychle. V červnu 1921 byl Josef Malý ustanoven velitelem Hradní stráže. Bylo mu teprve osmadvacet let.
Hradní stráž mladé republiky nebyla pouze ceremoniální jednotkou. Její příslušníci zajišťovali ochranu sídla hlavy státu a představovali jeden z viditelných symbolů nově vzniklého Československa. Pro někdejšího legionáře tak šlo o mimořádně prestižní a současně odpovědnou funkci.
Po několika letech pokračoval Malý v dalším vojenském vzdělávání. Absolvoval Válečnou školu v Praze a přešel mezi důstojníky generálního štábu. Následovaly funkce na divizním štábu v Hradci Králové a později přímo na Hlavním štábu československé branné moci. Vedle štábní práce získával další velitelské zkušenosti u jednotek a absolvoval specializované kurzy i zahraniční zkušenou.
Jeho profesní dráha jej znovu přivedla také na Pražský hrad. Od roku 1933 působil ve Vojenské kanceláři prezidenta republiky.
Československo zastupoval na Balkáně
V roce 1935 následovala další významná etapa jeho kariéry. Josef Malý byl vyslán do Bělehradu jako československý vojenský atašé. Vedle Jugoslávie měl působnost také pro Řecko a Albánii.
Vojenský atašé nebyl pouze reprezentantem armády v zahraničí. Jeho práce zahrnovala sledování vojenského vývoje v zemi působnosti, udržování kontaktů s tamními ozbrojenými silami a předávání poznatků československému vojenskému vedení. V případě Jugoslávie šlo navíc o zemi, která patřila mezi důležité spojence Československa.
Do vlasti se Malý vrátil v roce 1938, kdy se bezpečnostní situace v Evropě rychle zhoršovala. Po krátkém působení u pěšího pluku 4 v Hradci Králové převzal v srpnu 1938 velení pěšího pluku 48 v Jaroměři. V jeho čele prožil také vypjaté období zářijové mobilizace.
Československá armáda byla připravena bránit republiku. Politický vývoj však rozhodl jinak. Mnichovská dohoda připravila stát o pohraničí a v březnu 1939 okupace českých zemí nacistickým Německem definitivně ukončila existenci samostatné československé armády na domácím území.
Pro Josefa Malého tím ale služba neskončila.
Armáda zmizela, její důstojníci nikoliv
Krátce po okupaci se začala formovat ilegální vojenská odbojová organizace Obrana národa. Její základ tvořili především bývalí profesionální vojáci, kteří se odmítli smířit s okupací a chtěli zachovat schopnost ozbrojeného odporu.
Josef Malý se do její činnosti zapojil prakticky okamžitě. Podílel se na budování odbojových struktur v Jaroměři a Hradci Králové a po přesunu do Prahy se dostal do kontaktu s nejvyššími představiteli organizace.
Zkušenosti štábního důstojníka, velitele i vojenského diplomata z něj činily pro ilegální vojenskou organizaci mimořádně cenného člověka. U Krajského velitelství Obrany národa Praha–jihozápad se stal zástupcem velitele a současně náčelníkem štábu. Později patřil také k ústřednímu vedení Obrany národa.
Českoslovenští důstojníci se při budování odboje pokoušeli zachovat to, co okupanti zlikvidovali rozpuštěním armády – její organizační strukturu, kontakty, odborné znalosti a především schopnost jednou znovu vystoupit se zbraní v ruce. Budovali ilegální sítě, shromažďovali informace, vytvářeli spojení a připravovali podmínky pro případné ozbrojené vystoupení proti okupantům.
Gestapo však postupně pronikalo do jejich struktur. Zatýkání v letech 1939 až 1941 zasáhlo stále větší část velitelského sboru Obrany národa.
Poslední služba
V létě 1941 byl zatčen také Josef Malý. Po zatčení následovaly výslechy a věznění na Pankráci.
Jeho osud se naplnil krátce po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy. Nový zastupující říšský protektor zahájil po svém nástupu tvrdé represe proti českému odboji a mezi prvními se zaměřil právě na představitele vojenského odporu.
Dne 1. října 1941 stanul plukovník generálního štábu Josef Malý před stanným soudem. Rozsudek zněl: trest smrti.
Ještě téhož dne byl v bývalých dělostřeleckých kasárnách v Praze-Ruzyni popraven.
Bylo mu osmačtyřicet let.
Josef Malý nebyl toho dne jediným československým důstojníkem, jehož život nacisté ukončili. První říjnové dny roku 1941 se staly jednou z nejtvrdších ran, které domácí vojenský odboj utrpěl. Okupační moc se systematicky snažila zlikvidovat generaci důstojníků, která vyrostla z československých legií, vybudovala armádu první republiky a po okupaci přenesla své zkušenosti do ilegality.
Malý byl jedním z nich.
Generál, který se své hodnosti nedožil
V době své smrti byl Josef Malý plukovníkem generálního štábu. Generálskou hodnost získal až po válce. V roce 1947 byl in memoriam povýšen na brigádního generála.
Jeho život tak propojil několik zásadních etap československých vojenských dějin. Do první světové války vstupoval jako voják habsburské monarchie, pokračoval jako československý legionář na Rusi, pomáhal budovat profesionální armádu nového státu a za okupace patřil mezi muže, kteří se pokusili zachovat její schopnost bojovat i poté, co ji nacisté oficiálně zrušili.
Jeho služba nebyla přerušena tím, že musel odložit uniformu. Pouze změnila podobu.
Jeho jméno dnes nesou vojáci v Žatci
O více než šest desetiletí později se jméno brigádního generála Josefa Malého vrátilo přímo k bojovému útvaru české armády.
Dne 28. října 2005 propůjčil prezident republiky Václav Klaus 41. mechanizovanému praporu bojový prapor a současně mu bylo povoleno užívat čestný název „generála Josefa Malého“. Slavnostní předání bojového praporu a historického názvu se uskutečnilo o několik dní později v Žatci.
Dnešní 41. mechanizovaný prapor „generála Josefa Malého“ je součástí 4. brigády rychlého nasazení Pozemních sil Armády České republiky. Jméno muže, jehož vojenská cesta vedla z bojišť první světové války přes československé legie a prvorepublikovou armádu až do protinacistického odboje, tak dál zůstává spojeno s aktivní vojenskou službou.
Je to odkaz důstojníka, pro kterého služba vlasti neskončila ani ve chvíli, kdy stát přišel o možnost bránit se vlastní armádou.
A právě v tom spočívá síla jeho příběhu. Čest jeho památce.
Autor: mjr. Richard Maňásek
