- 28.10.2026
Dnes si připomínáme 108 let od vzniku samostatného Československa. Události 28. října 1918 si většinou spojujeme s oslavami v pražských ulicích, strháváním rakouských orlic a vyhlášením nového státu. Ve skutečnosti však tehdy nikdo nemohl s jistotou vědět, zda nová republika přežije. Rakousko-Uhersko ještě formálně existovalo, jeho armáda nebyla zcela rozpuštěna a hranice budoucího státu nebyly definitivně určeny. Za samostatností stály čtyři roky světové války, práce československého zahraničního odboje a tisíce vojáků, kteří se rozhodli bojovat za stát, který zatím existoval pouze jako politická myšlenka. A právě vojáci měli v následujících měsících sehrát další rozhodující úlohu.
Čtyři roky války změnily všechno
Když v létě 1914 vypukla první světová válka, málokdo předpokládal, že o čtyři roky později Rakousko-Uhersko přestane existovat. České země byly po staletí součástí habsburské monarchie a většina tehdejší politické reprezentace neusilovala o úplnou nezávislost. Požadovala především větší národní práva, autonomii a spravedlivější postavení českých zemí uvnitř říše.
Válka však postupně měnila nejen politické poměry, ale také smýšlení obyvatel.
Statisíce mužů z českých zemí a Slovenska odešly do rakousko-uherské armády. Bojovaly v Haliči, Karpatech, Itálii i na Balkáně. Mnozí padli, další skončili v zajetí nebo se vrátili s trvalými následky. Rodiny mezitím zápasily s nedostatkem potravin, rostoucími cenami a nejistotou, zda své blízké ještě někdy uvidí.
V posledních letech války se hospodářské problémy monarchie prohlubovaly. Zásobování civilního obyvatelstva se zhoršovalo, přibývalo stávek a protiválečných nálad. Vojáci na frontách byli vyčerpaní a společnost ztrácela důvěru ve schopnost císařství válku ukončit.
Právě v této atmosféře získávala stále větší podporu představa, že budoucnost Čechů a Slováků nemusí být spojena s habsburským státem.
Stát, který měl vlastní vojáky dříve než vlastní hranice
Zásadní roli při vzniku Československa sehrál zahraniční odboj vedený Tomášem Garriguem Masarykem, Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem.
Jejich úkol nebyl jednoduchý. Museli přesvědčit vítězící dohodové mocnosti, že Češi a Slováci mají právo na vlastní stát a že jejich samostatnost bude přínosem pro poválečné uspořádání Evropy.
Samotné diplomatické úsilí by však mělo podstatně menší váhu bez československých legionářů.
Dobrovolnické jednotky vznikaly postupně v Rusku, Francii a Itálii. Tvořili je krajané žijící v zahraničí, váleční zajatci a další dobrovolníci ochotní bojovat proti Rakousku-Uhersku a jeho spojencům. Nebylo to rozhodnutí bez rizika. Pokud by rakousko-uherští vojáci zajali příslušníka československých legií, mohl být jako bývalý příslušník císařské armády považován za zrádce a čelit trestu smrti.
Legionáři přitom nebojovali pouze za vojenské vítězství. Každá jejich jednotka a každý úspěch na bojišti představovaly důkaz, že československý národ je ochoten za vlastní státnost také nést oběti.
Ve Francii se již v roce 1915 vyznamenala česká rota Nazdar v bojích u Arrasu. V Rusku se československá brigáda proslavila vítězstvím u Zborova v červenci 1917 a později boji u Bachmače. Na italské frontě legionáři prokázali své schopnosti mimo jiné při obraně horských postavení u Doss Alta v září 1918.
Mimořádný význam mělo také vystoupení československých legií v Rusku. Jejich konflikt s bolševiky a následné ovládnutí rozsáhlých úseků Transsibiřské magistrály přitáhly pozornost spojeneckých vlád i světového tisku.
Československá zahraniční armáda se postupně stala významnou vojenskou silou. Její existence pomáhala Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi prosazovat československé požadavky při jednáních s představiteli Dohody.
V roce 1918 již spojenci uznávali Československou národní radu jako politickou reprezentaci budoucího státu a československé vojenské jednotky jako spojeneckou armádu.
Byla to neobvyklá situace. Československo ještě nemělo vlastní státní území, vládu sídlící v Praze ani vytyčené hranice. Mělo však zahraniční armádu, která bojovala po boku budoucích vítězů války.
Poslední pokus císaře zachránit monarchii
Na podzim 1918 bylo zřejmé, že Rakousko-Uhersko válku prohrává. Jeho spojenci ustupovali, armáda se rozpadala a v jednotlivých částech mnohonárodnostní říše sílily požadavky na samostatnost.
Císař Karel I. se ještě pokusil monarchii zachránit.
Dne 16. října 1918 vydal manifest, v němž navrhoval přeměnit rakouskou část monarchie ve federaci národních států. Jednotlivé národy měly získat podstatně větší práva na vlastní správu.
Kdyby podobný návrh přišel před první světovou válkou, mohl mít značnou podporu. Jenže na podzim 1918 už se situace změnila.
Navrhovaná federalizace se navíc nevztahovala na uherskou část monarchie, a neposkytovala proto odpovídající řešení slovenské otázky. Československý zahraniční odboj již otevřeně požadoval úplnou nezávislost a domácí politická reprezentace se připravovala na převzetí moci.
Pouhé dva dny po císařově manifestu byla zveřejněna Washingtonská deklarace, kterou připravil Masaryk. Dokument vyhlašoval nezávislost československého národa a formuloval základní principy budoucí demokratické republiky.
Politický rozchod s habsburskou monarchií tak byl na konci října prakticky neodvratný. Zůstávala ale zásadní otázka: kdy a jak bude samostatnost skutečně vyhlášena a zda se podaří převzít moc bez ozbrojeného střetu.
28. říjen 1918: Den, kdy nikdo nevěděl, co bude zítra
Pondělí 28. října začalo v Praze jako běžný pracovní den. Úřady fungovaly, rakousko-uherské vojenské velitelství stále disponovalo ozbrojenými silami a monarchie ještě formálně existovala.
Zpráva, která v průběhu dopoledne změnila atmosféru v ulicích, přišla z Vídně.
Rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy oznámil ochotu přijmout americké podmínky pro jednání o příměří. Veřejnost si zprávu vyložila jako kapitulaci monarchie a potvrzení konce války.
Do ulic začaly vycházet davy lidí.
Na Václavském náměstí a dalších místech Prahy se objevovaly české národní barvy, lidé zpívali, oslavovali konec císařství a odstraňovali symboly dosavadní státní moci. Zpočátku však nebylo zdaleka jisté, jak se zachovají rakousko-uherské úřady a především vojáci.
Vojenský zásah mohl situaci během několika minut změnit v krveprolití.
Představitelé Národního výboru proto postupovali rychle, ale současně se snažili zabránit nepokojům. Převzali kontrolu nad důležitými úřady, včetně institucí odpovědných za zásobování, a zahájili jednání s představiteli dosavadní státní správy a vojenského velení.
Mezi nejvýznamnější aktéry patřili Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup a Jiří Stříbrný. Společně s Vavrem Šrobárem později vstoupili do dějin jako muži 28. října.
Národní výbor ještě téhož dne přijal první zákon nového státu. Jeho smyslem bylo nejen potvrdit samostatnost Československa, ale také zachovat právní a správní kontinuitu. Dosavadní zákony a instituce měly prozatím fungovat dál, pokud nebyly v rozporu s novým státním uspořádáním.
Bylo to důležité rozhodnutí.
Nově vzniklá republika totiž nemohla ze dne na den vytvořit všechny úřady, soudy, železnice ani bezpečnostní složky. Musela zajistit, aby se život obyvatel nezastavil a aby stát zůstal schopný plnit své základní povinnosti.
V ulicích se slavilo. Za zavřenými dveřmi úřadů se však rozhodovalo, zda bude nový stát vůbec fungovat.
Samostatnost bylo nutné uskutečnit i mimo Prahu
Vyhlášení Československa v Praze neznamenalo, že se celý plánovaný stát automaticky ocitl pod kontrolou nové vlády.
Dne 30. října 1918 přijali slovenští političtí představitelé v Turčianském Svätém Martině deklaraci, kterou se přihlásili k československé státnosti. Slovensko však bylo dosud součástí Uherska a jeho faktické převzetí představovalo složitý politický i vojenský úkol.
Obdobně komplikovaná byla situace v pohraničních oblastech českých zemí, kde žilo početné německy mluvící obyvatelstvo. Část tamních politických představitelů odmítala začlenění do Československa a usilovala o připojení k Německému Rakousku.
Nová republika tak od prvních dnů čelila sporům o své území.
Některé oblasti bylo možné převzít prostřednictvím jednání s místní správou. Jinde bylo nezbytné nasadit vojenské jednotky.
Samostatnost vyhlášená na papíře ještě neznamenala skutečnou kontrolu nad celým státním územím.
Nová armáda se rodila za pochodu
Československo potřebovalo vlastní ozbrojené síly prakticky okamžitě. Muselo chránit státní instituce, udržovat pořádek, zajišťovat hranice a připravovat se na možné ozbrojené konflikty.
Armádu však nebylo možné vytvořit během jediného dne.
První ozbrojené formace vznikaly z domácích dobrovolníků, českých vojenských útvarů bývalé rakousko-uherské armády a dalších jednotek, které se přihlásily k nové republice. Postupně se k nim připojovali českoslovenští legionáři vracející se ze zahraničí.
Legionáři přinášeli bojové zkušenosti, velitelské schopnosti a také vysokou prestiž získanou na frontách první světové války.
Vznikající armáda se však musela vyrovnávat s rozdílnou výzbrojí, výstrojí, výcvikem i velitelskými postupy. Vojáci přicházeli z různých armádních prostředí a část z nich ještě nedávno bojovala na opačných stranách fronty.
Významnou roli při její výstavbě sehrála Francie, jejíž vojenská mise pomáhala budovat velitelský a organizační systém československé armády. Důležitá byla rovněž pomoc Itálie a návrat tamních československých jednotek.
Zvláštní situace panovala u legií v Rusku. Jejich vojáci se nacházeli tisíce kilometrů od domova, byli zapojeni do složitého konfliktu na území zmítaném občanskou válkou a návrat do vlasti trval mnohým až do roku 1920.
Nová republika tedy nemohla jednoduše soustředit všechny své zkušené vojáky na vlastním území. Armáda se musela budovat postupně, často pod tlakem bezprostředních bezpečnostních hrozeb.
Rok 1919: Za hranice republiky se znovu bojovalo
Pro mnoho lidí znamenal konec první světové války vytoužený mír. Pro nově vzniklou československou armádu však ozbrojené střety pokračovaly.
Již na přelomu let 1918 a 1919 bylo nutné vojensky zajistit značnou část Slovenska. Situace byla komplikovaná, protože Budapešť se nehodlala snadno smířit se ztrátou území bývalého Uherska.
V lednu 1919 vypukl krátký, ale intenzivní konflikt s Polskem o Těšínsko. Oblast měla značný hospodářský i strategický význam. Nacházela se zde důležitá ložiska uhlí, průmyslové podniky a železniční spojení se Slovenskem.
Sedmidenní válka ukázala, jak obtížné bude vyřešit územní spory i mezi státy, které se na konci světové války ocitly na vítězné straně.
Ještě vážnější situace nastala na jaře 1919 na Slovensku.
Po vzniku Maďarské republiky rad došlo k rozsáhlým bojům mezi československými a maďarskými jednotkami. Konflikt měl složité příčiny, k jeho vyhrocení přispěl také československý postup přes provizorní demarkační čáru.
Maďarská ofenziva následně způsobila československé armádě značné problémy. Na některých úsecích fronty musela ustupovat, reorganizovat velení a připravovat protiútoky.
Do bojů zasáhli mimo jiné českoslovenští legionáři, kteří se jen krátce předtím vrátili z italské a francouzské fronty.
Pro řadu z nich to znamenalo další měsíce ve zbrani. Zatímco jejich rodiny doufaly, že po světové válce konečně nastane mír, oni znovu odcházeli do bojů.
Boje na Slovensku skončily v létě 1919 po diplomatických zásazích a uzavření příměří. Otázky státních hranic následně řešila mírová jednání a mezinárodní smlouvy.
Československá armáda však během prvního roku existence státu prokázala, že její úloha zdaleka nekončí vyhlášením samostatnosti. Byla jedním z nástrojů, které umožnily novému státu prosadit a udržet kontrolu nad jeho územím.
Od revolučního nadšení k budování demokratického státu
Vedle vojenských problémů čekaly na republiku také mimořádně složité politické a hospodářské úkoly.
Dne 14. listopadu 1918 zasedlo Revoluční národní shromáždění, které potvrdilo republikánskou formu státu a zvolilo Tomáše Garrigua Masaryka prvním československým prezidentem. Předsedou první vlády se stal Karel Kramář.
Bylo nutné sjednotit správu území, která se dosud řídila různými právními předpisy. České země přicházely z rakouské části monarchie, Slovensko a Podkarpatská Rus z části uherské.
Zásadní úkol představovalo také vytvoření vlastní měny, stabilizace zásobování, obnova hospodářství a začlenění demobilizovaných vojáků do civilního života.
Nový stát navíc nebyl národnostně jednotný.
Vedle Čechů a Slováků v něm žily přibližně tři miliony Němců, početné maďarské obyvatelstvo, Rusíni, Poláci, Židé a další menšiny. Zatímco pro velkou část Čechů a Slováků znamenal vznik republiky naplnění dlouhodobých národních aspirací, část obyvatel nového státu jej vnímala odlišně.
Tyto rozpory představovaly jednu z nejtěžších výzev mladé demokracie.
Významným mezníkem se stal 29. únor 1920, kdy byla přijata ústavní listina Československé republiky. Nový ústavní systém vycházel ze svrchovanosti lidu, parlamentní demokracie a rozdělení státní moci.
Československo tak během necelých dvou let přešlo od revolučního převzetí moci k fungování ústavního státu.
Neznamenalo to však, že všechny problémy byly vyřešeny. Národnostní napětí přetrvávalo a v dalších desetiletích se stalo jedním z faktorů, které ovlivnily osud republiky.
Dvacet let svobody. A potom další válka
První republika se během dvacátých let postupně stabilizovala. Vybudovala demokratické instituce, rozvíjela průmysl, školství, vědu i kulturu a vytvořila profesionální armádu.
Zkušenosti legionářů se staly důležitou součástí její vojenské tradice. Československé ozbrojené síly rozvíjely vlastní velitelské struktury, vojenské školství, moderní výzbroj i obranné plánování.
Zároveň se však republika nacházela v geopoliticky komplikovaném prostoru střední Evropy. Její bezpečnost závisela nejen na vlastních ozbrojených silách, ale také na mezinárodních spojeneckých vztazích.
Světová hospodářská krize po roce 1929 prohloubila sociální problémy a politické napětí v Evropě. V sousedním Německu se v roce 1933 dostali k moci nacisté, kteří postupně začali ohrožovat evropský bezpečnostní řád.
V roce 1938 přišla mnichovská dohoda a ztráta československého pohraničí. O několik měsíců později, v březnu 1939, došlo k okupaci českých zemí a rozpadu zbývajícího československého státu.
Mnozí českoslovenští vojáci se tehdy znovu rozhodli odejít do zahraničí, aby pokračovali v boji za obnovení republiky.
Stejně jako generace legionářů před nimi bojovali za svobodu vlasti daleko od domova.
Odkaz 28. října
Když dnes připomínáme vznik samostatného Československa, vracíme se k události, která zásadně změnila dějiny českých zemí i Slovenska.
Z odstupu více než jednoho století může působit jako nevyhnutelný výsledek první světové války. Ve skutečnosti však její současníci neměli žádnou jistotu, jak vše dopadne.
Nevěděli, zda se podaří zabránit ozbrojeným střetům v ulicích, zda vítězné mocnosti podpoří všechny československé územní požadavky ani zda se novému státu podaří překonat hospodářské, politické a národnostní rozpory.
Československo nevzniklo jediným rozhodnutím ani zásluhou jediné osobnosti. Bylo výsledkem práce politiků, diplomatů, domácího odboje, občanské společnosti a vojáků na zahraničních frontách.
Pro dějiny české armády má tento okamžik mimořádný význam.
Tradice našich moderních ozbrojených sil jsou neoddělitelně spjaty s muži, kteří se během první světové války rozhodli bojovat za československou samostatnost, a s vojáky, kteří v následujících letech pomáhali nový stát ubránit a stabilizovat.
Odkaz 28. října proto není pouze připomínkou získané nezávislosti. Je také připomínkou odpovědnosti, kterou s sebou samostatnost přináší. Svobodný stát potřebuje demokratické instituce, občany ochotné nést odpovědnost za jeho budoucnost a ozbrojené síly připravené chránit jeho bezpečnost a suverenitu.
To platilo v roce 1918. A platí to i dnes.
Autor: mjr. Richard Maňásek
