- 1.8.2026
Jméno generála Josefa Ereta není v názvu 44. lehkého motorizovaného praporu pouze připomínkou minulosti. Je spojeno s příběhem vojáka, který sloužil vznikajícímu Československu, připravoval obranu republiky v roce 1938, zapojil se do protinacistického odboje a po komunistickém převratu odmítl přijmout službu novému režimu. Za svou věrnost republice zaplatil emigrací, degradací a dlouhými lety odloučení od vlasti.
Josef Eret patřil ke generaci důstojníků, jejichž životy zásadně poznamenaly obě světové války i nástup dvou totalit. Jeho vojenská dráha začala v uniformě rakousko-uherské armády, pokračovala v československých legiích a vyvrcholila službou v prvorepublikové armádě. V listopadu 1937 převzal velení pěšího pluku 29 v Jindřichově Hradci. Právě na tradice tohoto útvaru dnešní 44. prapor navazuje.
Z učitelského ústavu na bojiště první světové války
Josef Eret se narodil 30. října 1892 v Červeném Hrádku na Plzeňsku jako nejstarší ze sedmi synů. Po studiu na reálném gymnáziu absolvoval učitelský ústav a v roce 1912 složil zkoušku dospělosti. Jeho civilní plány však přerušilo vypuknutí první světové války.
V létě 1914 byl mobilizován k zeměbraneckému pluku 7 a po výcviku odeslán na srbskou frontu. Už na počátku prosince se dostal do zajetí. Po ústupu srbské armády byl spolu s dalšími zajatci evakuován do Itálie. Právě tam se v prosinci 1917 přihlásil do československých legií.
V dubnu 1918 nastoupil jako poručík a velitel čety k 31. československému pěšímu pluku. Se svou jednotkou se účastnil bojů u Doss Alto, kde českoslovenští legionáři v září 1918 odrazili útok početně silnějšího protivníka a udrželi svěřené pozice. Eret byl krátce poté povýšen na nadporučíka a ustanoven velitelem roty.
Voják nové republiky
Do Československa se vrátil na konci roku 1918, ale na klidnou posádkovou službu nebyl čas. Jeho pluk byl odeslán na jižní Slovensko, kde se podílel na zajištění hranic a bojoval proti maďarské Rudé armádě v prostoru Košic, Margecan a Lučence. V průběhu bojů byl Eret povýšen do hodnosti kapitána.
Po skončení konfliktu pokračoval ve službě na štábních funkcích. Absolvoval školu generálního štábu a Válečnou školu, působil na hlavním štábu Ministerstva národní obrany a získával zkušenosti u různých útvarů. V roce 1930 absolvoval stáž u štábů francouzské armády. Později se stal náčelníkem štábu 1. divize a v letech 1935 až 1937 působil ve Vojenské kanceláři prezidenta republiky.
V červenci 1937 byl povýšen na plukovníka generálního štábu. O několik měsíců později převzal jako prozatímní velitel pěší pluk 29 „Plukovníka Josefa Jiřího Švece“ v Jindřichově Hradci. Tato etapa jeho kariéry trvala necelých sedmnáct měsíců, patřila však k nejnáročnějším.
Mobilizace, okupace a odboj
V roce 1938 zastihla Josefa Ereta nejprve květnová mimořádná opatření a poté zářijová všeobecná mobilizace. Pěší pluk 29 zaujal obranu ve svěřeném úseku hranic a připravoval se na možný střet s nacistickým Německem. Po přijetí mnichovské dohody museli vojáci pozice opustit bez boje. Eret následně zpracoval podrobné hodnocení mobilizace a záboru pohraničí.
Jen několik dnů před okupací českých zemí v březnu 1939 předal velení pluku. Po likvidaci československé branné moci byl převeden do civilní správy. Přijal místo v Kanceláři státního prezidenta s vědomím prezidenta Emila Háchy a po dohodě s předsedou protektorátní vlády generálem Aloisem Eliášem, který chtěl mít v důležitých úřadech spolehlivé bývalé důstojníky.
Eret se zapojil do pomoci domácímu odboji a rodinám vojáků, kteří odešli do zahraničí nebo byli zatčeni. Zprostředkoval také předání značné finanční částky určené na jejich podporu. Jako bývalý legionář byl v roce 1941 na příkaz okupantů penzionován, ve styku s odbojovými strukturami však zůstal. Během Pražského povstání v květnu 1945 působil v oblasti Praha-západ a následně velel pluku Revolučních gard.
Generál v exilu
Po osvobození se Josef Eret vrátil do armády. Stal se podnáčelníkem a později náčelníkem štábu Vojenského okruhu 2 v Táboře. V létě 1947 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a v srpnu téhož roku ustanoven přednostou vojenského oddělení československého vyslanectví ve Vídni.
Komunistický převrat v únoru 1948 pro něj znamenal další zásadní zlom. Z dostupných informací věděl, že mu hrozí zatčení. Dne 21. dubna 1948 proto opustil své působiště a odešel do emigrace. Československé úřady jej označily za zběha a degradovaly na vojína.
Po odchodu do Spojených států žil nejprve v New Yorku a později ve Washingtonu. Zapojil se do činnosti krajanských a exilových organizací a působil ve Svazu československých důstojníků v exilu. Zemřel 15. března 1973 ve Washingtonu, symbolicky v den výročí nacistické okupace Československa. Jeho urna byla později tajně převezena do vlasti a uložena do rodinného hrobu.
Jméno, které se vrátilo do české armády
Komunistický režim se pokusil Eretovu vojenskou službu vymazat degradací a označením za zrádce. Po obnově demokracie bylo toto rozhodnutí napraveno. Dne 6. listopadu 1991 byl výnos, kterým mu byla odňata hodnost, zrušen a Josefu Eretovi byla in memoriam navrácena hodnost brigádního generála.
Dne 8. května 2011 propůjčil prezident republiky jindřichohradeckému útvaru čestný název „Generála Ereta“. Prapor tak přijal jméno důstojníka, který v Jindřichově Hradci velel jeho historickému předchůdci a v rozhodujících okamžicích svého života opakovaně prokázal věrnost republice.
Eretův odkaz nespočívá pouze v hodnostech a funkcích. Připomíná, že vojenská služba je spojena s odpovědností, která nekončí ve chvíli, kdy se změní politické poměry. Pro vojáky 44. lehkého motorizovaného praporu je jeho jméno závazkem držet se vlastního šiku, obstát v obtížné situaci a neztratit věrnost hodnotám, kterým slouží.
