- 17.8.2026
V létě 1944 se necelých šedesát českých vojáků, kteří zběhli z protektorátního vládního vojska, postavilo v italských Alpách německým jednotkám a ozbrojeným silám Mussoliniho republiky. Pod velením nadporučíka Leopolda Vrány bránili cestu údolím Valle Orco. Do české vojenské historie vstoupil jejich boj jako bitva v „Dračím údolí“.
Okupační moc českým vojákům nevěřila. Vývoj v Itálii ukázal, že oprávněně. Muži, které chtěli Němci využít ke střežení komunikací a vojenských objektů, ve velkém přecházeli k partyzánům. Někteří z nich pak obrátili zbraně proti nacistickému Německu a jeho fašistickým spojencům.
Sedmitisícový stín bývalé armády
Po okupaci českých zemí v březnu 1939 byla československá branná moc rozpuštěna. Vládním nařízením z 25. července 1939 vzniklo v Protektorátu Čechy a Morava vládní vojsko. Mělo nejvýše 7 000 mužů ve dvanácti praporech a plnilo především strážní, pořádkové a pomocné úkoly.
Němci této formaci nedovolili vybudovat plnohodnotnou bojovou sílu. Její příslušníci měli jen lehkou výzbroj, chybělo jim dělostřelectvo, obrněná technika i další prostředky nezbytné pro vedení moderního boje. V porovnání s více než milionovou československou armádou, která nastoupila při mobilizaci v září 1938, představovalo vládní vojsko pouze nepatrný zlomek někdejších ozbrojených sil.
Na jaře 1944 už navíc rostly německé obavy, že by čeští vojáci mohli při očekávaném povstání obrátit zbraně proti okupantům. V květnu proto odjelo do severní Itálie 4 978 příslušníků vládního vojska – 215 důstojníků a 4 763 mužů. Jejich hlavním úkolem bylo střežit železniční tratě, mosty a další objekty a vykonávat pomocné práce v týlu.
Přesun ale přinesl přesně to, čemu chtěli Němci zabránit. V prostředí sílícího italského odboje začali Češi navazovat kontakty s partyzány, předávat jim zbraně a fingovat přepadení vlastních stanovišť. Jiní odcházeli do hor jednotlivě i v celých skupinách. Do poloviny července 1944 zběhlo 15 důstojníků a 538 příslušníků mužstva, tedy přibližně jedenáct procent všech nasazených. Do konce září evidovaly německé orgány 734 zběhlých nebo „unesených“ vojáků.
Nadporučík Leopold Vrána přechází k odboji
Jedním z důstojníků, kteří se rozhodli přejít k partyzánům, byl nadporučík Leopold Vrána. Narodil se 16. listopadu 1911 v Hranicích, absolvoval Vojenskou akademii a před okupací sloužil jako důstojník spojovacího vojska. Za války byl zařazen u 12. praporu vládního vojska v Lipníku nad Bečvou.
Dne 26. června 1944 odešel Vrána s jedenácti muži od jednotky u Lombardore a spojil se se skupinou českých zběhů vedenou rotmistrem Ladislavem Portyšem. Brzy převzal velení nad oddílem čítajícím přibližně padesát mužů. Jejich počet později vzrostl na necelých šedesát.
Vránovi muži nebyli jedinými Čechy v italském odboji. Podle poválečných údajů československého velvyslanectví v Římě působilo v italských partyzánských formacích nejméně 17 důstojníků a 677 mužů vládního vojska. Vytvořili devět českých oddílů; další se připojili k jugoslávským partyzánům.
Čistka v údolí Orco
Na přelomu července a srpna 1944 zahájily německé jednotky a síly Italské sociální republiky rozsáhlou protipartyzánskou operaci v oblasti Valle Orco severně od Turína. Italové pro podobné horské čistky používali označení rastrellamento. Cílem bylo vytlačit nebo zničit partyzány v údolí a obnovit kontrolu nad horskými komunikacemi.
Rozhodující střet se odehrál ve dnech 10. a 11. srpna u obce Ceresole Reale. Vránův oddíl držel centrální úsek obrany na silnici vedoucí z Noascy k Ceresole. Na sousedních postaveních bojovaly italské a jugoslávské partyzánské skupiny. Celkem se obrany v širší oblasti účastnilo několik stovek partyzánů různých národností.
Útočící kolony měly výraznou početní i materiální převahu a podporovala je těžká výzbroj a obrněná vozidla. Vrána ve svém pozdějším hlášení odhadoval sílu protivníka postupujícího proti danému prostoru přibližně na 1 500 mužů. Italské prameny uvádějí pro celou operaci i vyšší počty, podle toho, které jednotky a úseky do ní zahrnují. Jisté je, že Vránovi muži čelili mnohonásobné přesile.
Zátaras, tritol a křížová palba
Obránci využili horský terén, který omezoval pohyb útočníků na úzkou silnici sevřenou strmými svahy. V blízkosti tunelu připravili mohutný zátaras z kamenů a trosek. Oldřich Havlíček jej zajistil přibližně osmdesáti kilogramy tritolu. Výbuch zablokoval komunikaci a znemožnil obrněným vozidlům pokračovat v čele kolony. Partyzáni navíc otevřeli výpusti přehrady, čímž zvýšili průtok řeky Orco a ztížili protivníkovi pohyb mimo silnici.
Podle pozdějších českých hlášení měl Vránův oddíl jediný minomet, jeden těžký a čtyři lehké kulomety, několik samopalů, pušky a ruční granáty. Munice byla omezená. Výhodou obránců proto nemohla být palebná síla, ale promyšlená volba postavení a soustředěná palba do předem připraveného prostoru.
Když pěchota překonala zničený úsek komunikace a pronikla před zátaras, dostala se do palby z několika směrů. Překvapivý úder postup kolony zastavil a způsobil jí citelné ztráty. Útočníci však postupně zesilovali tlak a pokoušeli se obranu obejít po horských stezkách. Partyzánům začala docházet munice i zásoby a hrozilo jim odříznutí ústupových cest.
Večer 11. srpna proto obránci postavení opustili. Nešlo o chaotický útěk. Jednotlivé skupiny se pod krytím noci organizovaně stáhly přes alpské hřebeny a unikly z připravovaného obklíčení. Protivník sice následující den obsadil vyklizený prostor, nepodařilo se mu však hlavní partyzánské síly zničit.
Padlý hudebník z Brna
Český oddíl ztratil v boji jednoho muže. Václav Cibulka, voják a hudebník z Brna, padl při obraně postavení 11. srpna 1944. Dalších pět Čechů bylo raněno: Jan Vysloužil, Bohuslav Kupka, Alois Václavek, Antonín Sadil a Antonín Strahl.
V celé bitvě podle novějších italských údajů zahynulo šest partyzánů a přibližně 25 jich bylo raněno. Vedle Cibulky padli Italové Andrea Marchetti, Angelo Andolina, Antonio Brega, Cesare Dellica a Battista Goglio, známý pod bojovým jménem Titala.
Ztráty útočících sil nelze určit s jistotou. Vránovo hlášení z října 1944 uvádělo až 300 padlých nepřátel, tento údaj však vycházel z nepřímých informací a dnešní historiografie jej považuje za nadsazený nebo přinejmenším neověřitelný. Novější italské práce hovoří opatrněji o desítkách mrtvých a raněných. Mezi zasaženými byli i významní představitelé Mussoliniho režimu: Alessandro Pavolini a velitel Xª MAS Junio Valerio Borghese utrpěli zranění, plukovník Enrico Quagliata byl zraněn smrtelně.
Z Alp k československé obrněné brigádě
Bitva u Ceresole Reale nebyla vítězstvím v podobě udržení území. Její význam spočíval v něčem jiném. Slabě vyzbrojení obránci dokázali na připraveném úseku zastavit mnohem silnějšího protivníka, způsobili mu ztráty a poté se stáhli, aniž by se jejich oddíl rozpadl. Čeští vojáci zde prokázali disciplínu, schopnost využít terén, odvahu i součinnost s příslušníky dalších národů.
V září 1944 přešli Vránovi muži přes Alpy do Francie. Dne 5. října se setkali s příslušníky Československé samostatné obrněné brigády. Mnozí z bývalých „vladařů“ poté vstoupili do československé zahraniční armády a podíleli se na obléhání německé posádky u Dunkerque.
Leopold Vrána byl odeslán do Velké Británie, kde působil jako zástupce velitele výcvikové skupiny radiotelegrafistů v Barnard Castle. Po válce studoval Vysokou školu válečnou, v roce 1947 však armádu opustil a vystudoval farmacii. Komunistický režim jej později degradoval a vyslýchal. Zemřel 12. listopadu 1991.
Volba, která změnila smysl uniformy
Příslušníci vládního vojska sloužili ve formaci vytvořené okupačním režimem, jejich osobní postoje a činy však nelze posuzovat pouze podle uniformy. V Itálii dostali možnost volby – a stovky z nich se rozhodly riskovat život v boji proti nacismu a fašismu.
Vránův oddíl tuto volbu stvrdil v srpnu 1944 se zbraní v ruce. V údolí Valle Orco, kterému česká literatura přisoudila jméno „Dračí údolí“, se z mužů určených ke strážní službě stala bojeschopná jednotka odboje. Německý pokus odvést potenciálně nespolehlivé české vojáky z Protektorátu tak skončil přesným opakem zamýšleného výsledku: vycvičení muži i jejich zbraně posílili odpor proti okupantům.
Autor: mjr. Richard Maňásek
