- 21.1.2026
Velitel Pozemních sil Armády České republiky generálmajor Josef Trojánek přibližuje své pojetí velení a zkušenosti z prvního roku ve funkci.
Vedení hlavní bojové složky Armády České republiky klade mimořádné nároky na osobní přístup, schopnost rozhodovat i nést odpovědnost. Právě tyto aspekty považuje generál Trojánek za klíčové pro fungování organizace, která musí být připravena reagovat na měnící se bezpečnostní prostředí a rostoucí nároky na výkon i profesionalitu.
Během prvního roku ve funkci se podle něj potvrdilo jedno zásadní zjištění. Bez kvalitní komunikace nelze efektivně vést. A to nejen směrem k podřízeným útvarům, ale napříč celou armádou. Vnitřní tok informací na úrovni Pozemních sil hodnotí jako funkční, byť s přirozeným prostorem ke zlepšení. Zásadnější problém však vnímá v širším měřítku.
„Problém, který vidím já, je obecně komunikace napříč armádou. Jde především o ochotu komunikovat, vyříkat si problém, nevěřit různým dohadům, nedopisovat si cestou spisů, ale vysvětlovat. Jsme v 21. století, máme videokonference, jednotné pracovní stanice, prostě ohromné možnosti, tak proč jich nevyužívat,“ říká otevřeně.
Jeho styl velení vychází z dlouhodobé osobní zkušenosti a stojí na jednoduchém, ale zásadním principu. Upřímnost považuje za nezbytný předpoklad důvěry. Velitel musí být pro své podřízené čitelný. Jakmile začne jednat jinak než otevřeně, ztrácí kredibilitu. Tu už nelze znovu získat.
„Jeden můj kolega kdysi říkal, že velitel musí být čitelný. To není žádná atomová věda. Pokud začnete jednat jinak než na rovinu, ztratíte kredibilitu. A v tomto případě ji již nezískáte zpět,“ vysvětluje. Podle něj nejde o otázku funkce nebo hodnosti, ale o dlouhodobou konzistenci. Velení není role, kterou lze jednou hrát a jindy odkládat. Nečitelné chování narušuje základní vztah, na němž stojí důvěra v celém systému velení.
Stejně přímočarý je i v oblasti rozhodování. Dává jasně najevo, že rychlost sama o sobě není ctnost, pokud je vykoupena nekvalitním rozhodnutím. V prostředí, kde se rozhoduje o schopnostech jednotek, rozvoji výcviku i bezpečnosti lidí, považuje za nezbytné opírat se o analýzu a realistické posouzení situace.
„Rychlé rozhodnutí bez dostatečné analýzy vždy stojí za prd,“ konstatuje bez obalu. Připomíná tím, že velitel nesmí být tlačen pouze k okamžité reakci, ale musí nést odpovědnost především za kvalitu svých rozhodnutí. V praxi to znamená pracovat s informacemi, ptát se na souvislosti, ověřovat, a teprve potom uzavírat závěry.
Důležitým prvkem jeho stylu velení je také jasné rozdělení rolí mezi jednotlivé stupně. Vyšší úroveň má definovat, co a proč. Způsob, jak toho dosáhnout, je odpovědností podřízených velitelů. Tento přístup odpovídá moderním principům velení a řízení, založeným na iniciativě, odbornosti a zkušenostech velitelů v jednotkách.
„Já se snažím definovat co a proč. A velitelé jsou od toho, aby našli způsob jak,“ říká. Zároveň připomíná, že podřízeným útvarům velí brigádní generálové a plukovníci s mnohaletou praxí. V takovém prostředí nejde o kontrolu každého detailu, ale o společné směřování a vzájemnou důvěru.
Chybu nepovažuje za něco, co by mělo být automaticky trestáno. Naopak zdůrazňuje, že chybování je přirozenou součástí procesu učení, pokud je doprovázeno sebereflexí a poučením. „Udělat chybu, přiznat si ji a poučit se, není nic špatného,“ konstatuje. Klíčové je podle něj to, aby organizace nezamrzla strachem z omylu, ale zůstala schopná se učit a adaptovat.
Celý jeho přístup tak stojí na třech pilířích: otevřené komunikaci, čitelnosti velitele a důvěře v profesionální schopnosti podřízených. Právě tyto prvky vnímá jako klíčový předpoklad dalšího rozvoje Pozemních sil a jejich schopnosti reagovat na výzvy měnícího se bezpečnostního prostředí.
