- 5.8.2026
Před jednatřiceti lety se české pozorovací stanoviště Tango 23 Repetitor v Chorvatsku ocitlo přímo v cestě postupujících jednotek a uprostřed dělostřeleckého souboje. Minometný granát, který 5. srpna 1995 zasáhl bunkr českých vojáků, smrtelně zranil rotmistra Luďka Zemana a četaře Petra Valeše. Další tři příslušníci českého praporu byli zraněni. Tragická událost ukázala, jak snadno se mohou vojáci mírové mise stát součástí konfliktu, který mají pouze sledovat a pomáhat tlumit.
Mírová mise mezi dvěma znepřátelenými stranami
Čeští vojáci působili na území bývalé Jugoslávie v mírových silách Organizace spojených národů od roku 1992. Jejich úkolem bylo monitorovat situaci, kontrolovat dodržování příměří, oddělovat znepřátelené strany, chránit svěřený prostor a hlásit porušování dohod.
Od jara 1995 nesla mise OSN v Chorvatsku název UNCRO – United Nations Confidence Restoration Operation in Croatia. Navázala na předchozí působení sil UNPROFOR. Český prapor byl rozmístěn v takzvaném Sektoru JIH, na území ovládaném samozvanou Republikou Srbská Krajina. Kontroloval rozsáhlý prostor i část hranice mezi Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou.
Vojáci OSN zde stáli mezi chorvatskými silami a jednotkami Republiky Srbská Krajina. Jejich možnosti však byly omezené. Disponovali převážně lehkou pěchotní výzbrojí, kterou směli použít především k vlastní obraně. Nebyli vybaveni ani oprávněni k tomu, aby zastavili rozsáhlou vojenskou operaci jedné ze stran. V Sektoru JIH působily kromě českého praporu také jednotky z Kanady, Jordánska a Keni, avšak proti připravované chorvatské ofenzivě nemohly představovat sílu schopnou účinného vojenského zásahu.
Operace Bouře
Napětí mezi Chorvatskem a Republikou Srbská Krajina se během roku 1995 stále zvyšovalo. Jednání nepřinesla dohodu a chorvatské vedení se rozhodlo obnovit kontrolu nad územím, které bylo mezinárodně uznáváno jako součást Chorvatska, ale ovládaly je krajinské srbské orgány a jejich ozbrojené síly.
Dne 4. srpna 1995 zahájila chorvatská armáda rozsáhlou operaci Oluja, česky Bouře. Přibližně 150 tisíc chorvatských vojáků zaútočilo na široké frontě proti zhruba 30 tisícům příslušníků sil Republiky Srbská Krajina. Cílem bylo prolomit srbskou obranu, dobýt Knin a během několika dnů převzít kontrolu nad většinou území Krajiny.
Pozorovací stanoviště OSN se ocitla přímo v pásmu bojů. Některá byla ostřelována, jiná obklíčena nebo obsazena postupujícími jednotkami. Vojáci s modrými barety mohli většinou pouze pozorovat vývoj situace, předávat hlášení a chránit vlastní životy.
Jedním z nejohroženějších míst bylo české stanoviště Tango 23 Repetitor.
Stanoviště vysoko nad krajinou
Tango 23 se nacházelo poblíž vesnice Ljubovo, u silnice spojující Korenici s Lički Osikem. Označení Repetitor souviselo s výrazným odražečem rádiových vln, který se na místě nacházel.
Stanoviště leželo ve výšce přibližně 1 200 metrů nad mořem. Za dobré viditelnosti z něj bylo možné sledovat prostor vzdálený dvacet až třicet kilometrů. Právě proto mělo pro obě válčící strany značný význam. Nacházelo se prakticky na demarkační čáře, přičemž chorvatské a srbské pozice odděloval místy jen přibližně kilometr široký pás území.
Českou osádku chránil improvizovaný bunkr. Jeho základem byl kontejner zpevněný kládami a zasypaný kameny a zeminou. Vojáci měli k dispozici samopaly, kulomety a protitankové granátomety, jejichž použití však bylo omezeno na vlastní obranu. Nemohli se aktivně zapojit do bojů ani podpořit jednu ze stran.
Rudý stupeň pohotovosti
Ve čtvrtek 3. srpna dostala česká osádka rozkaz posílit služby na pozorovacích stanovištích. Kvůli čerpání dovolených bylo v prostoru Tango 23 z původní čety přítomno pouze kolem patnácti vojáků.
O den později byl vyhlášen nejvyšší stupeň pohotovosti. Chorvatská operace již začala a bojová linie se rychle přibližovala.
V pátek 4. srpna kolem poledne se ke stanovišti probila přibližně třicetičlenná skupina chorvatských vojáků, kterou doprovázelo několik tanků. Členitý horský terén omezoval pohyb těžké techniky, a přístupová cesta vedla přímo kolem českého stanoviště. Srbské jednotky odpověděly intenzivní minometnou a dělostřeleckou palbou.
Stanoviště Tango 23 se tak ocitlo uprostřed bitvy. Zásahy poškodily nádrže s vodou, místnost velitele, kuchyňskou buňku i další části základny. Čeští vojáci se stáhli do bunkru, sledovali pohyb jednotek a prostřednictvím radiostanice předávali informace na velitelství praporu.
Boje pokračovaly po většinu dne. Kolem deváté hodiny večer intenzita střelby poklesla. Posádka však zůstala v pohotovosti a vojáci se na pozorovacím stanovišti dál střídali v hodinových službách. Věřili, že nejhorší chvíle již překonali.
První minometný granát sobotního rána
V sobotu 5. srpna časně ráno nastupoval do služby dvaadvacetiletý četař Petr Valeš. Na pozorovacím místě měl vystřídat rotmistra Luďka Zemana.
Právě v této chvíli proniklo na české stanoviště několik chorvatských vojáků. Podle pozdějších svědectví zde pravděpodobně hledali úkryt před palbou.
Část české osádky zaslechla hlasy a vyšla z bunkru, aby zjistila, co se děje. Vtom přiletěl minometný granát a zasáhl přímo prostor bunkru. Jednalo se o první granát, který toho rána dopadl na Tango 23. Exploze přerušila přívod elektřiny a zasypala okolí střepinami, kamením a částmi zničeného vybavení.
Pět českých vojáků utrpělo zranění. Rotmistr Roman Čelanský byl zasažen střepinami do nohy. Četař Jiří Suda utrpěl poranění zad a četař Jiří Hubáček byl zraněn na ruce a noze. Střepina prorazila také jeho přilbu.
Nejtěžší zranění utrpěli rotmistr Luděk Zeman a četař Petr Valeš. Přes okamžitou první pomoc jejich zranění neposkytovala reálnou naději na záchranu. Oba krátce poté zemřeli.
Kdo vypálil osudný granát
Jednoznačnou odpověď na otázku, která strana osudný minometný granát vypálila, dostupné prameny neposkytují.
Dobové vyjádření mluvčího mise OSN připisovalo zásah chorvatskému ostřelování. Podle svědectví českých velitelů však na stanoviště a jeho okolí střílely obě strany. Chorvatské jednotky se v prostoru Tango 23 pohybovaly a srbské síly vedly palbu proti jejich postupu. Za této situace nebylo možné spolehlivě určit, z jakého postavení konkrétní granát přiletěl.
Není tedy doloženo, že by česká osádka byla záměrně napadena kvůli své národnosti. Vojáci se stali oběťmi bojů proto, že jejich pozorovací stanoviště stálo přímo na strategicky významné trase chorvatského postupu. Přítomnost chorvatských vojáků na stanovišti navíc mohla přitáhnout palbu druhé strany.
Jisté je, že označení OSN ani mírový mandát nedokázaly české vojáky ochránit ve chvíli, kdy se fronta přelila přes jejich pozici.
Pomoc zadržela postupující fronta
Na stanovišti nebyl zdravotník. Vojáci proto poskytovali zraněným pomoc podle znalostí, které získali během předchozí přípravy na misi. Současně incident ohlásili velitelství a žádali vyslání lékaře a prostředků k evakuaci.
Na pomoc vyrazil obrněný transportér s lékařem. Vozidlo však zadržely srbské jednotky, které se obávaly, že by technika označená symboly OSN mohla být zneužita chorvatskými vojáky k proniknutí do jejich postavení. Po dlouhém vyjednávání dovolily pokračovat pouze lékaři, který musel část cesty překonat pěšky. Transportér zabavily a jeho řidiče, četaře Josefa Chudobu, propustily až 8. srpna. Ani později vyslaná sanitka se na stanoviště nedostala.
Když se fronta přes Tango 23 přelila, velení rozhodlo o stažení raněných i zbývající osádky. Okolí bylo zaminované, a proto musel před skupinou postupovat zprovozněný obrněný transportér. Vojáci šli v rozestupech v jeho stopách, aby snížili riziko vstupu na minu.
Zranění byli následně převezeni do nemocnice v Gospiči, kde podstoupili první operace. Později byli transportováni do americké vojenské nemocnice v Záhřebu a poté letecky do Prahy. Některá poranění jim zanechala trvalé následky.
Luděk Zeman
Luděk Zeman se narodil 11. května 1958 v Hodoníně. Před vstupem do armády pracoval převážně jako řidič. Do činné služby byl přijat v září 1994 a stal se starším řidičem 2. mechanizovaného družstva 3. mechanizované čety.
V říjnu 1994 odjel do operace UNPROFOR a od května následujícího roku pokračoval v misi UNCRO. V době smrti mu bylo 37 let.
Dne 7. srpna 1995 byl posmrtně povýšen do hodnosti podporučíka. In memoriam obdržel Čestný pamětní odznak Za službu míru a Medaili Za hrdinství. Pochován byl v rodném Hodoníně.
Petr Valeš
Petr Valeš se narodil 25. května 1973 v Českém Krumlově. Po absolvování základní vojenské služby vstoupil v září 1994 do činné služby a byl zařazen jako pomocník 2. mechanizovaného družstva 3. mechanizované čety.
Stejně jako Luděk Zeman odjel v říjnu 1994 do operace UNPROFOR a následně pokračoval v operaci UNCRO. V den tragédie mu bylo 22 let.
Také Petr Valeš byl 7. srpna 1995 posmrtně povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Čestným pamětním odznakem Za službu míru a Medailí Za hrdinství. Jeho ostatky byly uloženy na hřbitově v Rožmitále na Šumavě.
Památka mužů z Tango 23
Stanoviště Tango 23 bylo během bojů téměř úplně zničeno. Chorvatská armáda ovládla okolní území a česká jednotka byla později stažena do Kninu. Mise UNCRO v Chorvatsku postupně skončila a od roku 1996 působil český prapor v Bosně a Hercegovině již v operaci IFOR vedené NATO, která měla širší mandát a větší možnosti k prosazování mírových dohod.
Na místě tragédie vznikl památník připomínající Luďka Zemana a Petra Valeše. Původní český kenotaf byl později převezen do sbírek Vojenského historického ústavu Praha, aby byl zachován pro další generace.
Událost z 5. srpna 1995 zůstává připomínkou rizik, která podstupovali čeští vojáci již při prvních zahraničních operacích novodobé armády. Modrý baret, bílé vozidlo ani symbol OSN nepředstavovaly záruku bezpečí. Vojáci na Tango 23 plnili svůj úkol až do okamžiku, kdy jejich stanoviště pohltila postupující fronta.
Podporučík in memoriam Luděk Zeman.
Podporučík in memoriam Petr Valeš.
Čest jejich památce.
