- 7.10.2026
Je mu dvacet, studuje na Vysokém učení technickém v Brně a zároveň slouží jako příslušník aktivní zálohy u 72. mechanizovaného praporu. Jako starší řidič BVP-2 se dostal k těžké technice, která ho přitahovala už dávno před vstupem do armády. Tomáš Chorvát vyrůstal bez otce, vlastní vzory si proto hledal ve sportu, historii i mezi lidmi kolem sebe. Do armády vstoupil krátce po maturitě. Ne proto, že by měl jasno o celoživotní vojenské kariéře. Aktivní záloha mu nabídla možnost spojit službu se studiem a běžným civilním životem. „Nejlepší z obou světů,“ říká.
Armáda Tomáše přitahovala prakticky odmalička. Stejně jako řada dalších kluků začínal u airsoftu, postupem času se ale jeho zájem změnil v něco mnohem vážnějšího. Přemýšlel dokonce o studiu na Univerzitě obrany, zároveň si však nebyl jistý, zda chce celý svůj další život spojit výhradně s profesionální vojenskou kariérou. Právě proto pro něj začala dávat smysl aktivní záloha.
„Měl jsem trochu strach z toho, že vojenská kariéra znamená buď tomu dát celý život, nebo nic. Aktivní záloha mi přišla jako skvělá příležitost, jak mít obojí. Takové nejlepší z obou světů,“ vysvětluje. V osmnácti letech už podle svých slov čekal hlavně na maturitu, aby mohl nastoupit na základní vojenský výcvik ve Vyškově.
Vzory si musel hledat sám
Za rozhodnutím obléknout uniformu nebyl jen zájem o techniku, historii nebo vojenské prostředí. Tomáš vyrůstal bez otce a mužské vzory si proto hledal jinde. „Otec byl alkoholik a v podstatě jsem ho celý život neznal, takže pro mě bylo těžší hledat nějaký otcovský vzor. Člověk si ho potom hledá sám. Já jsem ho hledal třeba na trénincích ragby nebo prostě mezi lidmi kolem sebe,“ říká.
Důležitou roli v jeho rozhodování hrála také historie. Přitahovaly ho příběhy lidí, kteří byli ochotni převzít odpovědnost nejen sami za sebe, ale i za druhé. Právě armáda pro něj představovala prostředí, kde se taková odpovědnost stává přirozenou součástí života. „Na armádě mě přitahovalo, že voják musí být zodpovědný za sebe, ale také za něco většího, čeho je součástí. V tom jsem se chtěl najít. Chtěl jsem být součástí něčeho takového a získat větší důvěru sám v sebe.“
Zvlášť silně na něj působily příběhy z českých dějin a lidé, kteří byli v rozhodujících okamžicích připraveni svou zemi bránit. „Mě vždycky oslovovala právě ta ochota něco udělat pro vlastní zemi. Někdy přemýšlím, jestli by dnes, kdyby přišla podobná situace, byla společnost schopná se znovu semknout. A řekl jsem si, že pokud by to někdy přišlo, chci být součástí lidí, kteří jsou připravení něco udělat.“
Do Vyškova jel i s otázkou, jak zvládne autoritu
Nástup na základní výcvik pro Tomáše nebyl jen fyzickou výzvou. Kvůli vlastnímu dospívání si nebyl jistý ani tím, jak bude reagovat na vojenskou hierarchii a autoritu. „Jako někdo, kdo celý život neměl otce, jsem měl třeba strach, jak budu fungovat s autoritou. Jestli nebudu špatně snášet situace, kdy nade mnou někdo je, něco mi nařídí a já to prostě musím přijmout.“
Obavy se podle něj nepotvrdily. Některé situace byly náročné a vyžadovaly potlačit vlastní ego, zpětně je ale považuje za zkušenost, která ho posunula. „Samozřejmě byly těžší momenty, kdy člověk musel spolknout vlastní ego. Ale právě to mě dost posunulo. Asi i směrem k dospělosti.“
Ne všechny náročné chvíle přitom souvisely přímo s plněním výcvikových úkolů. Často šlo o zdánlivé maličkosti – únavu, nepohodlí nebo věci, které člověk v běžném životě považuje za samozřejmost. Tomáš si dodnes vybavuje jeden srpnový den, kdy vojáci ve velkém vedru kopali v prachu okopy pro ležícího střelce.
„Člověk bere jako samozřejmost, že když dojde voda, tak další přijede. Jenže ona nepřijela. V kolektivu potom začne růst frustrace. Bylo to takové první poznání, že něco z našeho pohodlného života očekáváme, ale ono to najednou není.“
Právě v podobných chvílích podle něj člověk poznává, kolik ještě dokáže zvládnout. „Já říkám, že tam jde se dvěma baterkami. Jedna je fyzická a jedna mentální. Když vám začne docházet jedna, musíte se opřít o tu druhou. A zároveň fungujete jako kolektiv. Nakonec jsme to všichni zvládli.“
Čtrnáct kilogramů dole. Nejtěžší ale nebyla fyzička
Ještě před nástupem na výcvik věděl, že musí zapracovat na kondici. Začal pravidelně trénovat a během přípravy zhubl přibližně čtrnáct kilogramů. Přesto dnes říká, že fyzická stránka nebyla nutně tím nejtěžším.
„Vyškov mě po fyzické stránce asi posunul nejdál. Ale zároveň bych neřekl, že fyzička je nutně to nejtěžší. Pro lidi, kteří nejsou zvyklí chodit, byly problém nohy, puchýře, bolesti. Psychika ale na každého působí jinak.“
S odstupem dokáže mluvit i o méně hrdinských stránkách vojenského života. Jeho osobním nepřítelem nebyly dlouhé přesuny ani kopání zákopů, ale ranní budíček. „Jako někdo, kdo byl zvyklý pohodlně vstávat v devět do školy, jsem to úplně nemiloval. Každé ráno jsem měl nějaké blbé kecy a kamarádi mě museli usměrňovat,“ směje se.
Z výcviku si odnesl větší sebejistotu
Kdyby měl Tomáš pojmenovat jednu věc, kterou mu základní výcvik dal, byla by to větší důvěra ve vlastní schopnosti. „Šel jsem tam s nejistotou, jestli to zvládnu. A výcvik vám strašně posune vlastní hranici. Když se potom vrátíte do civilu, najednou vám některé každodenní problémy připadají malé.“
Zkušenost z výcviku si přenesl i do běžného života. „Něco, co pro mě dřív bylo velký problém, je najednou třeba jenom polovina toho, co jsem zažil ve Vyškově. Když musím vstát v sedm do školy, tak vím, že jsem dokázal vstávat v půl šesté. Mnohem víc si věřím v tom, čeho jsem schopný.“
Služba mu zároveň pomohla jasněji si uvědomit, jaké hodnoty jsou pro něj důležité. „Myslím, že mám pevnější morální kompas. V armádě člověk potká hodně různých charakterů a zároveň si začne víc ujasňovat, čemu sám věří, za čím si stojí a co je pro to ochotný obětovat.“
Do aktivní zálohy přitom nastupoval jako osmnáctiletý čerstvý maturant a najednou se ocitl mezi lidmi o deset, dvacet i více let staršími. „Šel jsem tam jako osmnáctiletý kluk. Najednou jsem byl v kolektivu mnohem starších lidí a řešil s nimi takové ty dospělé věci. Začneš trochu jinak vnímat svět, vlastní odpovědnost a svoji roli.“
Zpod pásů BVP až za jeho řízení
K vojenskému prostředí Tomáše od začátku přitahovala těžká technika. Jeden z nejsilnějších zážitků základního výcviku proto přišel ve chvíli, kdy ležel v zákopu a přímo nad ním projelo bojové vozidlo pěchoty.
„Já miluju těžkou techniku, takže pro mě byl jeden z nejsilnějších momentů, když přes nás přejíždělo BVP-2. Byl jsem v zákopu, nade mnou jely ty obrovské pásy a člověk si najednou opravdu uvědomí mohutnost té techniky.“
Dnes je situace téměř symbolicky obrácená. Tomáš už neleží pod pásy BVP-2, ale sám ho řídí. U 72. mechanizovaného praporu slouží jako starší řidič bojového vozidla pěchoty a technika, která pro něj během základního výcviku představovala jeden z nejsilnějších zážitků, se stala jeho vojenskou odborností.
„K těžké technice jsem měl vždycky blízko, takže mě to baví.“
Za zhruba rok a půl služby absolvoval pět až šest vojenských cvičení. Zkušenosti získal také během mezinárodního výcviku společně se zahraničními vojáky, mimo jiné z Indie a Fidži. Další chce sbírat i v budoucnu. „Letos mám naplánovaných opravdu hodně dní cvičení. Hlásil jsem se také na několikaměsíční působení na Slovensku. Chci těch zkušeností nasbírat co nejvíc.“
Záložníci a profesionálové se mohou učit jeden od druhého
Tomáš má za sebou také společný výcvik s profesionálními vojáky. Právě tato zkušenost mu podle jeho slov ukázala, že profesionálové a záložníci mohou navzájem těžit z odlišných zkušeností a pohledu na službu.
„Jedno cvičení jsme třeba strávili celé s jednou četou profesionálních vojáků a byl to skvělý pohled do jejich světa. A oni zase trochu viděli do našeho.“
Tomáš připouští, že záložník nemůže mít stejné zkušenosti jako profesionální voják, který se své odbornosti věnuje každý den. Zároveň ale podle něj záložníci často přicházejí na cvičení s velkou motivací využít omezený čas naplno. „Na druhou stranu je tam často obrovská motivace, protože jsme si na to cvičení vzali čas ze svého civilního života a chceme se něco naučit. Mám mezi profesionálními vojáky lidi, od kterých jsem se naučil hodně.“
Podobně vnímá i rozdíly mezi samotnými záložníky. Ve své jednotce patří k mladším, věk ale podle něj nemusí být překážkou. „Ti starší mají zkušenosti a mladší člověk zase někdy rychleji nasaje nové věci. Podle mě obě skupiny můžou té druhé něco dát.“ Mladých lidí v aktivní záloze podle jeho zkušenosti postupně přibývá.
Mezi studenty zájem o armádu je. Často je brzdí obava ze závazku
Tomáš se mezi svými vrstevníky nesetkává s tím, že by službu v armádě odmítali. Častěji podle něj naráží na zájem a otázky. „Myslím, že naše generace má k armádě docela respekt. Stereotyp vojáků jako nějakých zelených gum podle mě u mladých lidí není tak silný.“
Když mezi studenty nebo sportovci zmíní, že slouží v aktivní záloze, často se začnou vyptávat. „Spoustu lidí armáda nějakým způsobem láká, jenom mají strach z toho závazku.“
Právě pro lidi, kteří nechtějí opustit školu nebo civilní profesi, může být aktivní záloha jednou z cest, jak přesto sloužit. Tomáš dnes studuje na Vysokém učení technickém v Brně a kvůli vojenským cvičením někdy ve škole chybí delší dobu. Zatím se ale setkal se vstřícným přístupem.
„Kdykoliv jsem se potkal s někým z rektorátu nebo školy a řešil odjezd na cvičení, setkal jsem se s naprosto vstřícným přístupem. V jednom období jsem třeba chyběl skoro měsíc a se školou to bylo v pořádku.“
Současně zdůrazňuje, že služba v aktivní záloze neznamená úlevu ze studijních povinností. „Samozřejmě to neznamená, že mi někdo odpustí studium. Zkoušky si musím udělat jako každý jiný student. Ale jsem strašně rád, že univerzity záložníkům vycházejí vstříc.“
„Člověk často zjistí, že jeho hranice je úplně někde jinde“
Mladým lidem, kteří o aktivní záloze přemýšlejí, ale pochybují o sobě, by Tomáš doporučil nenechat se odradit představou, že ostatní přijíždějí na výcvik bez obav. „Že si tohle myslelo podle mě devadesát pět procent lidí, kteří tam jeli.“
Přirovnává to k maturitě nebo důležité zkoušce. Člověk se připravuje, představuje si nejrůznější scénáře a postupně si z celé události vytvoří něco mnohem většího, než jaké to nakonec je. Jakmile se ale ocitne přímo na místě, začne místo svých představ řešit konkrétní úkol.
„U výcviku je to podobné. Najednou jste v té situaci a řešíte konkrétní problém. Navíc tam nejste sami. Ostatní vám pomáhají.“
Právě to považuje za jednu z nejdůležitějších zkušeností, které mu výcvik dal. „Člověk často zjistí, že jeho hranice je ve skutečnosti úplně někde jinde, než si předtím představoval.“
Student i voják
Zda se jednou stane profesionálním vojákem, dnes Tomáš neví. V tuto chvíli to pro něj ani není hlavní otázka. Studuje, má své civilní plány a současně slouží u 72. mechanizovaného praporu, kde jako starší řidič BVP-2 pravidelně absolvuje vojenská cvičení.
Právě takové uspořádání mu momentálně vyhovuje. „Mám školu, civilní život a právě to spojení mi vyhovuje. Teď mám díky aktivní záloze možnost dělat obojí. Studovat, mít svůj civilní svět a zároveň být vojákem. A přesně proto mi to dává smysl.“
Autor: mjr. Richard Maňásek
