Vojenské lezení: umění překážku překonat, nebo ji využít ve svůj prospěch

Moderní výcvik vojáků pozemních sil se odehrává v rozmanitém prostředí, tedy nejen v lesích a na polích, či na střelnicích, kde se doposud trénuje nejčastěji. Své místo zde mají schopnosti pohybu v betonových labyrintech měst, ale také ve skalních stěnách horského prostředí. Mostní konstrukce, průmyslové areály, srázy a rokle – to všechno jsou místa, kde se rozhoduje o rychlosti postupu či o bezpečném ústupu. Vojenské lezení proto není „koníček na laně“, ale disciplína, která dává jednotkám možnost volby přizpůsobit se terénu a využít překážky ve svůj prospěch. Smyslem tohoto výcviku je spojit přesnou techniku s taktickým záměrem. Naši vojáci trénují různé lanové techniky, které jim v boji i při záchraně životů umožní překonat náročný terén, výškové rozdíly i umělé překážky. Mezi tyto dovednosti patří samotné lezení a jištění spolulezce, slaňování, výstup po laně, spouštění osob a materiálu i postupy pro záchranu exponované osoby v obtížném terénu. Výcvik posiluje týmovou důvěru, psychickou odolnost i fyzickou kondici.

Lanové techniky v akci, od kontroly výstroje až k evakuaci raněného
Na začátku každého výcviku probíhá kontrola materiálu, vzájemná kontrola a sladění domluvených povelů. Instruktor prochází stanoviště: úvazky sedí, uzly jsou dotažené, karabiny uzavřené a zajištěné. Nikdo nikam nespěchá, a přesto je už v tomto tichu cítit tempo.
První dvojice vyráží. Vedoucí lezec postupně zakládá lano do postupových jisticích bodů, zatímco jej spolulezec jistí. Během lezení pečlivě vybírá kotvicí body, kam zakládá postupové jištění. Využívá veškerý dostupný horolezecký materiál, který má u sebe: vklíněnce, friendy a ploché smyce. Plynulé vedení lana, občasné odsednutí, test jisticích bodů. Po překonání skalní stěny vytvoří prvolezec na vhodném stanovišti jisticí stanoviště a potom se role vystřídají. Nyní bezpečně jistí spolulezce, který se k němu rozvážně přibližuje. Ten během výstupu sbírá materiál z postupového jištění. Prvolezec v průběhu jištění pečlivě skládá lano přes koleno na svém jisticím stanovišti. Po překonání celé délky se druholezec bezpečně ukotví na horním stanovišti vedle svého kolegy. Odtud se následně, jeden po druhém, slaňují pomocí slaňovací osmy zpět na pevnou zem pod skálou.
Mezitím z druhé strany cvičiště probíhá evakuační dril. Figurant představující raněného je na horním stanovišti zajištěn, stabilizován a připraven na spuštění v nosítkách. Velitel určeného záchranného týmu rozděluje role, jeden slaňuje se zraněným a další cvičící voják oba kolegy kontrolovaně spouští. Voják v roli záchranáře vyvažuje nosítka s figurantem a nohama zajišťuje dostatečný odstup od skalní stěny. Instruktor veškerou činnost kontroluje, dohlíží na bezpečné provedení záchranných technik. Po úspěšném spuštění si již figuranta pod skálou převezme připravený zdravotník do své péče. Tím tento simulovaný zásah končí a cvičící se mohou přesunout k plnění dalších úkolů pod vedením zkušených instruktorů.

Vojenské lezení stojí na třech pilířích, které se v praxi prolínají.
Lezecká technika, komunikace a velení. Vázání uzlů, práce s lanem, tvorba kotvicích bodů a jisticích stanovišť, a hlavně neustálá vzájemná kontrola a jištění. Vedení týmu stojí na standardizovaných povelových frázích a jejich potvrzení. Každý ví, kde je jeho místo a odpovědnost.

Lanové a vertikální techniky. Základem je jistota v navázání a jištění spolulezce, bezpečné slaňování přes hranu, jednolanové techniky pro výstup po laně s použitím blokantů a práce ve výškách. Vytvořené lanové traverzy a zajištěný přechod exponovaných úseků rozšiřují manévrovací prostor jednotky. Umožňují vojákům obejít ohrožené sektory, využít členitý terén ve svůj prospěch nebo vytvořit přístup ke klíčovému bodu.

Záchranné a evakuační postupy. Rychlé zajištění exponované osoby, stabilizace a bezpečný transport z nebezpečného místa. Evakuace z městských konstrukcí, budov i z horského terénu je pečlivě metodicky rozfázovaná: ošetření evakuovaného, zajištění na stanovišti, příprava na spouštění či vytažení, předání zdravotnickému prvku.

Vybavení a bezpečnost. Přilba, úvazek, rukavice, vhodná obuv. Lana a spojovací prostředky jsou evidovány, pravidelně kontrolovány a udržovány v perfektním stavu. Karabiny a další lezecký materiál se používají podle jasných pravidel. Tam, kde to metodika vyžaduje, je samozřejmostí druhé nezávislé jištění. Výcvik vždy vede instruktor a všechny kroky mají svá jasná pravidla.

„Vojenské lezení není jen o technice a vybavení, ale o disciplíně a důvěře. Když každý uzel sedí a každý povel je jasný, přichází to nejdůležitější: klid v hlavě,“ říká vedoucí instruktor vojenského lezení Pozemních sil AČR praporčík Boleslav Klapuch.

Vertikální dovednosti umožňují vycvičené jednotce takticky překonat bariéru, zůstat v pohybu a nepřijít o iniciativu při plnění bojového úkolu. Dovednosti jsou použitelné jak ve městech, tak i v horách. Od skalního prahu po ocelové nosníky – stejná metodika, jiné kotvicí body. Vojenské lezení se uplatňuje v operacích, ve výcviku i při podpoře integrovaného záchranného systému, když je potřeba evakuovat z výšky nebo z těžko přístupných míst.

Jisticí stanoviště je víc než hardware. Je to souhra lidí, kteří si navzájem kryjí záda. Každý povel má svou odpověď, každý krok je pod kontrolou. Voják se učí rozhodovat pod stresem a jednat i při únavě. To je dovednost, která rozvíjí morální odolnost a přenáší se i do jiných oblastí vojenského výcviku a nasazení.

V praxi má vojenské lezení mnoho podob. Někdy jde o rychlé překonání výškové bariéry při taktickém postupu, jindy o evakuaci raněného z konstrukce nebo ze srázu, kam se technika nedostane. Často se používá spouštění materiálu do prostoru, kam by jinak nebylo bezpečné vstoupit. Techniky lezení a slaňování jsou využitelné pro zajištění přístupu vojáků do těžko přístupných míst, kde mohou provádět průzkum anebo pozorování. Při mimořádných událostech mohou naši vojáci na žádost spolupracovat s IZS, i zde platí, že bezpečnost je na prvním místě.

Tam, kde není cesta, tam ji vytvoříme.