První v poušti. Českoslovenští vojáci ve válce v Perském zálivu

1990–1991

V prosinci 1990 zamířili českoslovenští vojáci do Perského zálivu, aby se zapojili do mezinárodní koalice proti Iráku. Příslušníci samostatného protichemického praporu měli chránit spojenecké jednotky před hrozbou chemických zbraní. Nakonec se ocitli v prostoru skutečné války a spolu se saúdskoarabskými jednotkami postupovali do osvobozovaného Kuvajtu. Jejich mise se stala důležitým mezníkem v historii československé armády.

Z Československa do války

V srpnu 1990 obsadila irácká armáda pod vedením Saddáma Husajna sousední Kuvajt. Agrese vyvolala mezinárodní krizi a vedla k vytvoření rozsáhlé vojenské koalice pod vedením Spojených států. Jejím prvním úkolem bylo zabránit případnému iráckému útoku na Saúdskou Arábii, následně osvobodit okupovaný Kuvajt.

Do koalice se rozhodlo zapojit také Československo, které se teprve nedávno vymanilo z komunistického režimu. Místo bojových jednotek nabídlo schopnost, v níž měla československá armáda dlouholeté zkušenosti – ochranu proti chemickým zbraním.

Vznikl Československý samostatný protichemický prapor, jehož velitelem byl jmenován plukovník Ján Valo. Jednotka byla sestavena z dobrovolníků, vojáků z povolání i příslušníků základní vojenské služby.

Ve dnech 10.–14. prosince 1990 přepravilo třináct amerických transportních letounů C-5 Galaxy do Saúdské Arábie prvních 169 československých vojáků s technikou a materiálem. Po následném doplnění dosáhl početní stav praporu 198 mužů.

Úkolem bylo odhalit neviditelného nepřítele

Irák měl za sebou zkušenosti s použitím chemických zbraní během války s Íránem. Obavy, že je nasadí také proti mezinárodní koalici, proto byly reálné.

Československý prapor měl zabezpečovat chemický, radiační a biologický průzkum, včas varovat před nebezpečím kontaminace a v případě potřeby provádět dekontaminaci osob, techniky i materiálu.

Jednotka nebyla nasazena jako jeden celek. Dva protichemické odřady působily ve prospěch 4. obrněné a 20. mechanizované brigády saúdskoarabské armády. Další část praporu zajišťovala ochranu prostoru Vojenského města krále Chálida, zatímco zdravotnický odřad působil v oblasti Hafar al-Batinu.

Českoslovenští chemici používali vlastní průzkumné přístroje, ochranné masky a protichemické oděvy. K dispozici měli mimo jiné vozidla chemického průzkumu, digitální dozimetry, pojízdnou laboratoř a prostředky pro dekontaminaci.

Právě vysoká odborná úroveň a technické vybavení se ukázaly být jednou z největších předností československé jednotky.

Pouštní bouře: z pohotovosti do válečné operace

Dne 17. ledna 1991 zahájila mezinárodní koalice operaci Pouštní bouře. Letecké údery proti iráckým vojenským cílům odstartovaly válku, během níž se českoslovenští vojáci ocitli v prostoru bojových operací.

Jednotka přešla do trvalé bojové pohotovosti. Vojáci museli počítat s raketovým ostřelováním, případným chemickým útokem i možností přímého střetu s protivníkem.

Chemický průzkum probíhal nepřetržitě. Českoslovenští specialisté během nasazení opakovaně zaznamenali prahové koncentrace bojových otravných látek. Tyto výsledky vyvolávaly obavy z možné chemické hrozby. Samotná naměřená přítomnost těchto látek však neprokazuje cílený irácký chemický útok proti československé jednotce.

Rozhodující fáze přišla 24. února 1991, kdy koaliční síly zahájily pozemní ofenzivu. Československé protichemické odřady postupovaly společně se saúdskoarabskými brigádami směrem do Kuvajtu.

Jejich úkolem bylo prověřovat prostor z hlediska chemického nebezpečí, zabezpečovat postup spojeneckých jednotek a vyhledávat chemickou munici.

Českoslovenští vojáci se tak společně se saúdskoarabskými jednotkami dostali na území osvobozovaného Kuvajtu a do jeho hlavního města.

Dostali se českoslovenští vojáci do kontaktu s nepřítelem?

Ačkoliv byl protichemický prapor určen především k odbornému zabezpečení spojeneckých jednotek, jeho příslušníci působili ve skutečném válečném prostoru.

Čelili hrozbě iráckých raketových útoků, pohybovali se v oblastech dotčených bojovou činností a při osvobozování Kuvajtu postupovali v sestavě saúdskoarabských jednotek.

Nešlo však o pěší nebo mechanizovanou jednotku určenou k vedení útočného boje. Jejím hlavním úkolem zůstávala protichemická ochrana.

Dostupné oficiální historické přehledy nepopisují konkrétní přestřelku československého protichemického odřadu s iráckými vojáky. Účast ve válečné operaci proto nelze automaticky zaměňovat za doložený přímý palebný střet s nepřítelem.

Nebezpečí však bylo skutečné. Vojáci působili v prostoru probíhající války, kde hrozilo raketové ostřelování, chemická kontaminace i kontakt s nepřátelskými silami.

Tragickou připomínkou rizik mise se stal 18. leden 1991, kdy při nešťastné manipulaci se zbraní zahynul četař Petr Šimonka. Další příslušníci praporu utrpěli během nasazení zranění.

Po osvobození Kuvajtu mise neskončila

Válka skončila příměřím 28. února 1991. Pro československé vojáky však tímto okamžikem služba neskončila.

Část jednotky pokračovala v protichemickém zabezpečení a řešení následků konfliktu. Strážní oddíl, tvořený mimo jiné příslušníky výsadkového vojska, zajišťoval ochranu československého velvyslanectví v Kuvajtu.

Jednotlivé části kontingentu se začaly vracet do vlasti od 24. dubna 1991. Většina příslušníků praporu dorazila domů na konci května.

Jednotka splnila svěřené úkoly a získala uznání koaličních partnerů. Její velitel plukovník Ján Valo obdržel saúdskoarabský Řád krále Abd al-Azíze jako ocenění podílu praporu na osvobození Kuvajtu.

Mise, která změnila pohled na československou armádu

Účast ve válce v Perském zálivu měla význam, který přesahoval samotné odborné úkoly protichemického praporu.

Českoslovenští vojáci se poprvé po desetiletích ocitli po boku armád, které ještě nedávno patřily k protivníkům Varšavské smlouvy. Museli se přizpůsobit odlišným postupům velení, komunikaci v mnohonárodním prostředí i náročným podmínkám zahraniční operace.

Dokázali, že jejich odborné schopnosti obstojí v mezinárodním srovnání.

Zkušenosti získané při výběru, přípravě, vyslání a zabezpečení jednotky se později promítly do organizace dalších zahraničních operací. Nasazení v Perském zálivu se stalo jedním ze základních kamenů moderní historie české a slovenské armády a předznamenalo jejich budoucí spolupráci se Severoatlantickou aliancí.

Příběh téměř dvou stovek československých vojáků připomíná, že úspěch vojenské operace nezávisí pouze na jednotkách, které vedou přímý boj. Rozhodující roli mají také specialisté, kteří chrání ostatní vojáky a umožňují jim splnit jejich úkol.

Před 35 lety tuto skutečnost potvrdili českoslovenští chemici v písku arabské pouště.

• Zdeněk Beroun, VHÚ Praha: Od návratu vojenských chemiků z Perského zálivu uplynulo 35 let, Ministerstvo obrany ČR, 2. června 2026.
• Zrnko písku v poušti, VHÚ Praha, 21. ledna 2016.
• A report 12/2010, Ministerstvo obrany ČR, historický přehled mise.